Ekumenické hnutí

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční | 28. dubna 2013

Proč se křesťané nedokázali ani po dvou tisících letech sjednotit v jedné církvi? Můžeme říci, že pro lidskou hříšnost a hloupost. V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak nás Ježíš vybízí: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,34n).

Někteří lidé však tuto větu nedočítají do konce. Chovají se, jako by tam bylo napsáno: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě.“ Takový člověk má rád jen sebe a sobecky prosazuje své zájmy bez ohledu na Boha a bližní. Sobectví je jedním z největších nepřátel jednoty křesťanů.

Důvody pro rozkol nebyly vždy černobílé. Stalo se mnoho chyb, které jednotě nepřidaly. Svou roli zde však hraje i lidská hloupost a nevzdělanost, která je druhým nepřítelem jednoty. Někteří lidé si myslí, že jsou chytřejší než všichni církevní či koncilní otcové od počátku křesťanství. Chopí se nějaké bludné myšlenky a už jí strhávají ostatní. Když si později uvědomí, že udělali chybu, že se mýlili, nemají sílu napravit, co pokazili. Jeden takový krok zažila i naše země, když se v touze po národní církvi odtrhla část katolíků.

Možná si teď říkáme, že jsme vlastně z obliga, my bychom žádné rozdělení církve nezpůsobili. Ale zde je nutné připomenout, že totéž je nebezpečím i pro jednotu farnosti. Každá jednota či rozkol začíná u nás jednotlivců, v našich rodinách…

Jaká je tedy cesta k jednotě? Obnovovat jednotu mezi křesťany je těžké. Náboženské spory byly často spojeny i s osobními rozpory. Pod záminkou náboženského vyznání si mnozí ubližovali a ještě dokonce ubližují, i když k tomu dnes nemají žádný důvod. Tato zranění, která mají kořeny někde hluboko v minulosti, je třeba uzdravovat. Vztahy je třeba očistit. Přiznat chyby, omluvit se za hříchy a odpustit provinění. Hned druhým krokem pak je studium Kristova učení.

Zde je také nutno říci, že sjednocení nepomůže, když bychom setřeli rozdíly mezi naukami rozdělených církví. Například nemůžeme jít ke svatému přijímání v jiné církvi, protože je zde jiné chápání svátostné přítomnosti Krista. Takto bychom se své víry v Ježíšovu přítomnost v Nejsvětější svátosti zřekli. Můžeme však prohloubit to, co máme společné. S jinými křesťany se můžeme a máme společně modlit, sdílet radost ze znalosti Krista. A to můžeme udělat, jen když budeme pevně opřeni o svou víru.

Můžeme tedy říci, že i když jsou křesťané rozdělení učením a vztahy z minulosti, je možné toto rozdělení uzdravovat. Tím, že žijeme jednotu mezi sebou, ve své rodině, farnosti. Tím, že přiznáváme chyby své i našich předků, omlouváme se a provinění jiných odpouštíme. Tím, že se ve víře vzděláváme a jsme ochotní s jinými křesťany všechny společné hodnoty sdílet a radovat se z nich. Kéž takto léčíme nejen minulost, ale předcházíme i dalšímu rozdělení v budoucnosti. Přijměme a převeďme ve skutek Ježíšovu větu: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,34n).