Jste návštěvník | Dnešních návštěv

I vy chcete odejít? (5/5)

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Jan 6,60-69) | 26. srpna 2018

Je to dnes již pátá a poslední neděle, co jsme odbočili do Janova evangelia. Takto jsme postupně uváděni ke správnému pochopení eucharistie. Přijmout vše, co Ježíš říká o chlebu života, nebylo a není ani dnes jednoduché. Abychom to dokázali, potřebujeme víru, která necouvne, když něčemu nerozumí.

Uvědomil jsem si to, když jsem se setkal s případem jednoho kostelníka, který celý důchod strávil službou v chrámu. Pravidelně pomáhal chystat bohoslužby, jezdil na poutě, občas se i předmodlíval růženec. Když vážně onemocněl, přišel ho navštívit kněz. Jaké bylo jeho překvapení, když ho muž odmítl: „Já k přijímání nepůjdu, protože se na Pána Boha zlobím. Tolik roků jsem se modlil, sloužil v kostele, a Bůh dopustil, abych onemocněl. Jak mi to mohl udělat? Ať mi vrátí zdraví, a já budu zase sloužit!“

Ať mi dá Bůh, co chci, a já mu budu věřit, sloužit, projevovat úctu. Takové pokušení může přijít na každého z nás. Zvláště ve chvílích těžkých zkoušek. Co s tím?

Ptali se jednoho nemocničního kaplana, jaká chvíle byla pro něho v životě nejtěžší. Zamyslel se pravil: „Je těžké vidět bolest či umírání, ale nejtěžší chvíle nastala, když jsem sám váženě onemocněl. Modlil jsem se za uzdravení různé modlitby a novény, ale nic nepomáhalo. Sliboval jsem Bohu, co všechno pro něho udělám, když mě uzdraví, ale on mlčel. A jak se to vyřešilo? Nakonec to spravil jediný Otčenáš. Zastavil jsem se při něm u slov ‚Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi‘ a v slzách je opakoval snad několik desítek minut. Najednou jsem vnímal, že je můj život v Božích rukou. V mém nitru se rozhostil pokoj a já děkoval Bohu za jeho blízkost.“

Vytrvalost ve víře a v modlitbě může přinést veliké požehnání a útěchu. Ale vytrvat není někdy snadné. Zvláště když přestáváme Bohu rozumět. Kdy to, co Bůh dopouští nebo to co nám sděluje, je nad naše chápání.

Když Ježíš mluvil o chlebu života, byla jeho řeč pro židy těžce pochopitelná. „Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život… Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ To jsou slova, která se nedala lehce pochopit a přijmout. Nedivíme se, že mnozí na to řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ a od Ježíše odešli.

Ale Ježíšovi nejbližší se nenechali strhnout davem. I když všemu nerozuměli, uvěřili. „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

Uvěřili a poznali. Věřit nespočívá v tom, co děláme pro druhé a pro kostel, ale v tom, že zůstáváme Bohu věrní, i když se ostatní otáčejí a odcházejí pryč. Taková víra vede k poznání Boha. A vše, co pak děláme pro druhé, má z takové víry vyrůstat.

Jsi ten Svatý Boží. Jde o Petrovo vyznání, že Ježíš je to nejlepší, co na světě máme. A podle tohoto poznání chceme žít, i když mu zrovna nerozumíme.

44 Total Views 2 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *