Ježíš uprostřed nás

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle velikonoční | 26. dubna 2015

Promluva 1/4 v rámci tématu Eucharistie.

Jsme zde, na mši svaté. Proč? Protože jsme věřící. Věříme, že je zde Ježíš s námi. První křesťané nepouštěli na mši svatou hned tak každého. Věděli, že to je největší tajemství na světě. Kdo chtěl být na mši svaté, musel se nejprve důkladně připravit. A taková příprava trvala někdy i několik let. My jí říkáme katechumenát. Potom byl takový člověk pokřtěn a teprve po křtu mohl přistoupit ke slavení mše svaté.

Proč to bylo tak přísné? Při mši svaté totiž mezi nás přichází Pán Ježíš. Před dvěma tisíci lety vzal chléb a víno a řekl: Toto je mé tělo, to je má krev, to konejte na mou památku. A my věříme, že když kněz tato slova opakuje, tak se chléb a víno skutečně stávají Ježíšovým tělem a krví.

Jak se to pozná? Na pohled se nic nemění, nevidí to naše oči, ale naše duše to pozná, když se naučí přijímat Ježíše jako vzácného hosta. Když vím, s kým mám tu čest, mohu si také uvědomit jeho význam pro svůj život. Kdo Ježíše nezná, tomu svaté přijímání nic neřekne, kdo však ho zná, přináší mu takové setkání užitek.

Věřit, že je Ježíš přítomný v kousku proměněného chleba, znamená chovat se k němu s úctou a mluvit s ním tak, jako by tu stál před námi. Někomu to může přijít podivné, mluvit s kouskem chleba. Když ale telefonujeme, také s druhým mluvíme, i když nestojí vedle nás. A zde nám Bůh nabízí něco mnohem dokonalejšího než telefonát či videohovor, při adoraci před Nejsvětější svátostí se nacházíme přímo v Ježíšově přítomnosti. Co můžeme chtít víc?

Je zde ale potřebná víra. S tou se člověk nerodí, i když touha po Bohu je vložena do každého člověka. Věřit Bohu se pak učíme celý život. Říkáme, že ve víře rosteme. Uděláme malý krůček a ten nám umožní, že začneme Pánu Ježíši děkovat a prosit ho. Postupně, když s ním strávíme nějaký čas, můžeme zjistit, že je nám s ním dobře. A čas, ke kterému jsme se museli dříve přinutit, se nám zdá najednou krátký. Nakonec se na tu chvíli s ním těšíme… Naslouchání Bohu v modlitbě nám pomáhá poznat, jak dál v životě, to pak naši víru posiluje a ona roste.

Již jsem zde vyprávěl o osmdesátiletém knězi, kterého požádali, aby kázal. On ale odmítl, že se na to necítí. Své rozpoložení po chvíli vysvětlil, že je teprve novokněz. Přijal svěcení v osmdesáti. Jako malý chlapec přišel o tátu. Jeho maminka byla chudá vdova a bydleli u nějakého sedláka. A ten chtěl, aby si to bydlení náležitě odpracovali. A tak musel jako malý vyjet na pole s koněm a vyorávat brambory. Jenže kůň se něčeho lekl a brambory skončily rozdupány a zaorány. Jak to sedlák viděl, rozzlobil se a chlapce zbil bičem. Ten přišel s nářkem domů. Povykládal mamince, co se stalo, a čekal zastání. Ale maminka mu řekla, že se nedá nic dělat, že to musí vydržet. V tu chvíli byl úplně zoufalý. Neměl nikoho, kdo by mu na světě pomohl. A jak šel ráno nešťastný do školy kolem kostela, zastavil se chvíli u dveří a řekl o svém trápení Ježíšovi ve svatostánku. Když se po vyučování vracel za sedlákem, opět se stavil v kostele a prosil Ježíše o pomoc a ochranu. A když vycházel z kostela, naplnil ho Ježíš pokojem a nadějí. Pomáhal mu v jeho těžkém životě. A tak se stali těmi nejlepšími přáteli. Když vyrostl, chtěl se stát knězem, ale přišli nacisti a překazili mu to. Po válce přišli komunisti a zase mu nedovolili studovat. Tak se oženil. Prožil se svou ženou krásný život. A když mu zemřela, přišel za ním biskup a zeptal se ho, jestli by se nechal vysvětit na kněze, aby sloužil starým lidem. Tu mu tento muž řekl: „Už od dětství je Ježíš můj nejlepší přítel, bude mi velikou ctí a radostí mu sloužit.“ A tak v osmdesáti letech přijal kněžské svěcení. Všechno to začalo tím, že jako malý chlapec přišel s vírou před svatostánek a obrátil se na Ježíše s prosbou o pomoc.

I my máme velkou příležitost objevit, že Ježíš je mezi námi. Že je živý a chce nám pomáhat. Aby se tak mohlo stát, potřebuje od nás ten první krok víry. Je třeba se vždy rozhodnout, začít s ním hovořit. Možná se nic nestane, ale když vytrváme, začne naše víra růst. A čím více mu budeme věřit, tím více můžeme zakoušet jeho blízkost. To nám všem moc přeji.