Odpuštění dluhu

Text k zamyšlení u příležitosti 24. neděle v mezidobí (Mt 18,21-35) | 17. září 2017

V rámci oslav výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě, zazněla krásná myšlenka, o Mariině novodobém prorockém úkolu. Proč přichází připomínat Bohem zjevené pravdy? Bůh nás obdaroval svobodnou vůlí. Chce naše svobodné rozhodnutí. Ví ale, že jsme schopni se zahubit, proto nás doprovází, připomíná a očekává s otevřenou náručí.

Už jsme si mnohokrát řekli, že je třeba Boha nejdříve milovat a až na základě tohoto vztahu naplňovat jeho přikázání. Jak bychom také nenaplnili očekávání milované bytosti? Někdo by si ale řekl: „Když Bůh potřebuje mé svobodné rozhodnutí, mou lásku, tak proč mě stále k něčemu nutí? Počkám, až se mi bude chtít, až mě to bude bavit… a budeme všichni spokojeni. On i já.“

Ale pozor. Ani vztah nám nepadne sám od sebe do klína. Bůh nám dal také rozum a vůli. Rozumem máme poznat, co je pro nás dobré. Vůlí je pak třeba toto poznání následovat. A to i za cenu, že to tak zatím necítím, že se mi nechce, že mě to třeba nebaví. Tak přijde na řadu čas strávený s Bohem, kde nás jeho moc může proměňovat, v tom nejlepším slova smyslu ovlivňovat, jeho slovo nás může učit a jeho láska pak může rozehřát i naše srdce.

Proto máme ve farnosti nabídky: každý den mše svatá, svátosti, pobožnosti, společná modlitba ve skupinách či růženec přede mší svatou, příležitosti pro předání a vysvětlování duchovních hodnot dětem, zapojení se ve schole či jako ministrant. A my je nějak využíváme. Jak? Babička nás nabádala, važte si chleba, kolik se ho vyhodí, o to méně se urodí obilí. Nelze to nějak spočítat a vyhodnotit. Ale jistě chápeme, že tato myšlenka byla veskrze pravdivá. A platí nejen o Božím daru – o chlebu. I v duchovní oblasti jsou zde určité nabídky, ale když jimi pohrdneme, o to méně se nám jich může v budoucnu dostat.

Evangelium opět hovoří o usmíření, které jsme probírali i minulou neděli. Zadívejme se ale na jádro celého příměru. Odpuštění Boha vůči nám a požadované odpuštění našim bližním. To, co Bůh žádá ode mne, je jen smítko vzhledem k tomu, čím mne obdaroval. Služebník svému kolegovi má odpustit sto denárů. Denár byl denní mzdou. Tedy sto denárů nebylo zrovna málo, ale kolik dlužil tento služebník svému pánovi? Deset tisíc hřiven. A hřivna je devět tisíc denárů. Dostáváme se až k nepředstavitelné částce, a je to zde na místě. Proti stům denních mezd stojí nějakých, dnes můžeme říct, sto miliard. Kdo je člověk a kdo je Bůh. Evangelium nám tedy ukazuje, kam až je Bůh ochoten jít kvůli člověku. Jaká je Boží láska k nám. Co tedy znamená odmítnout Boha. Jak obhájíme, že neusilujeme ze všech sil ho milovat? Jak můžeme z lenosti říci: „Dnes nejdu na mši, dnes prší, dnes se mi nechce, dnes musím být déle na zahradě?“

Mnoho lidí má dnes různé úvěry a dluhy. Ale i ti, co nemají sjednanou žádnou osobní půjčku, dluží. Jsme součástí národa a máme státní dluh. Tedy můžeme také říci, jsme součástí lidstva a máme dluh vůči Bohu. Dlužíme Bohu. Jak mu ale můžeme splatit tak horentní sumu? Evangelium nám ukazuje, že to není třeba, on už dluh odpustil – zaplatil za nás. Ukázal svou lásku až do krajnosti. A co chce? Chce jen jedno. Chce nás. Chce naši lásku. Ta ovšem přijde, když se my budeme s Bohem setkávat, když se necháme oslovit, obdarovávat, vyučovat a povzbuzovat. Pak i my ho začneme milovat a naplňovat jeho přikázání.

Jsme na cestě. Možná hned nemáme sílu běžet k cíli. Ale rozhodně nesmíme zůstat stát, nebo se úplně schovat. Udělejme krok a Bůh nám pomůže s tím dalším.