Pozvání na poušť (k modlitbě)

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Narození Jana Křtitele | 24. června 2013

Lukášovo evangelium nás seznamuje s pobytem Jana Křtitele na poušti. Co si pod tím můžeme představit, pod pojmem „život na poušti“? Jakou asi měl povahu, jak vypadal takový muž, taková osobnost? Pak přijde člověk takového vzhledu a hlásá: „Čiňte pokání!“…

Poušť se stala pro tohoto povolaného člověka velkou a důležitou formací. Zde se učil naslouchat Božímu slovu, aby ho pak mohl hlásat.

Není naším povoláním jít na poušť – tzn. zavřít se např. v cele kláštera a dlouhé měsíce rozjímat. Přesto i my jsme jistým způsobem na „poušť“ zváni. To, co byla pro Jana Křtitele poušť, to je pro nás – lidi žijící ve světě – pozvání k modlitbě. Většina z nás se denně modlí a je to dobře. Každý se modlí jinak, každý má svůj oblíbený způsob, skrze který přistupuje k Bohu… a to je také dobře. Ale ať už se jakkoli modlíme, je třeba myslet na jednu věc. Bůh nám nesmírně rád naslouchá, ale stejně rádi máme i my poslouchat jeho. Modlitbou se máme naučit vpouštět Boha i do těch nejtajnějších zákoutí svého srdce. Modlitba se tak trošku vymyká běžným zákonitostem našeho života. Proto k ní nelze přistupovat tak jak k práci. Znáte to… člověk chce mít svou modlitbu „dobře vykonánu“. Sami sebe hodnotíme podle množství modlitby, podle toho, jak se nám líbila, podle toho, kolik jsme toho stihli Bohu říct… a pak máme „zasloužený pocit dobře vykonané práce“. A toto u modlitby neplatí a platit nesmí. Je třeba k ní přistoupit s vědomím, že to není mrhání časem, že zde nejsem „placen“ ani od hodiny ani od výkonu, ale jde nám o ztišení, při němž nejde ani tak o to, co dělám já, ale co dělá Bůh. Kéž i zde platí to svatojanovské: On musí růst a já se menšit.

Nepůjde to hned, ale je třeba se tomu stále učit.