Prozřetelnost Boží a mravní zlo – hřích

Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí | 14. srpna 2011

Když se řekne hřích, musíme zároveň říci i milosrdenství… Kde se vzal hřích? V žádném případě není původcem zla Bůh, ani přímo či nepřímo. Bůh není autorem hříchu. Hřích vzniká v okamžiku, kdy se člověk postaví Bohu – za tím velkou měrou stojí i disharmonie, kterou nastolil do Božího plánu prvotní hřích. My tedy neseme důsledky tohoto lidského rozhodnutí. Bůh nabízí celou šíři své lásky, ale je omezen svobodou člověka. Respektuje lidskou vzpouru.

Jak už jsme o tom kdysi hovořili, dokážeme velmi dobře určit hříchy druhých, ale je mnohem těžší vidět pravdivě sebe… přitom ale Písmo tvrdí, že nikdo nejsme bez hříchu. Kdo by tvrdil, že je bez hříchu, oklamává sám sebe. V tomto duchu se máme stále hlouběji nad sebou zamýšlet před svátostí smíření a učit se ji správně prožívat. Je velké nebezpečí, že se budeme automaticky vyznávat z věcí, které kolikrát nejsou hříchem a mnohé závažné hříchy si ani neuvědomíme. Ano, jsme hříšníci. A podle spravedlnosti si hřích zasluhuje trest – smrt. Právě toto vyrovnání, toto naplnění spravedlnosti nabízí Ježíš za nás na kříži. A tak chceme-li, získáváme místo trestu Boží milosrdenství.

Hřích je přestoupení Božího zákona. Hřích je skutek, slovo nebo žádost proti věčnému Božímu zákonu. My pak hříchy v tradici církve rozlišujeme na smrtelný (těžký) a všední (tzv. lehký). Smrtelný hřích odvrací člověka od Boha, všední hřích Boha uráží a zraňuje. Podle sv. Antonína: těžké hříchy ničí Boží lásku v nás. Přitom tato „láska je duší víry, oživuje ji; bez lásky, víra zahyne.“ Čím déle kdo žije bez této lásky, ztrácí schopnost správného vnímání své vlastní hříšnosti. Proto jsme vybízeni k časté svátosti smíření a pravidelnému přehodnocování svého jednání.

S vědomím, že „všichni jsme hříšníci“, prosme, abychom nalezli pravdivý pohled na sebe samé. Toto zjištění pak s důvěrou svěřme Kristu. Kéž každý z nás může ve svém srdci nést tu lásku, o které sv. Antonín řekl, že oživuje naši duši i naši víru. Kéž na jeho přímluvu znovu objevíme radost z víry… ve svém životě i v životě našich rodin.