Vyslal je po dvou

Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí | 12. července 2015

Není jednoduché dát dva lidi dohromady. Aby spolupracovali. Někdy to musí jít, třeba v zaměstnání, jindy se člověk utěšuje, že je to jen na chvíli, na tu či onu činnost. Ale spolupráce v něčem tak intimním a zároveň veřejném, jako je hlásání evangelia? Nevím, jak Pán Ježíš sestavoval personální obsazení dané misie, ale jasné je, že vyslal dvojice.

Známe ty časy, kdy byly kněží na farách po dvou. Každý farář měl svého či dokonce své kaplany. I když v dnes musí být jen po jednom, a i to je někdy vzácnost, protože mnohé farnosti jsou jen exkurenda, nežijí jako samotáři, ale ve společenství…

V době Ježíšově, ať už to bylo jakkoli, vysílá Ježíš dvojice. Jestli spolu vycházeli či vybíhali, nevíme, jisté ovšem je, že svůj úkol nakonec zvládli a dali nám tak příklad. Ovšem pozor, nejde zde o evangelium jen pro kněze. Je zde řeč o apoštolech, ale tu samou zkušenost učinil Ježíš i s učedníky. A učedníkem je každý z nás. Dali tedy příklad pro každého z nás. Mohli bychom teď přemýšlet, s kým bychom se vydali hlásat evangelium. Nebo s kým ne. Koho by mi Ježíš přidělil? Možná bychom nakonec řekli, že raději půjdeme sami. Ale to není Boží záměr. Musí být minimálně dva. Je pro to hned několik důvodů. Přinejmenším jde o nejmenší možné společenství (kde jsou dva nebo tři…). Je třeba si pomáhat. Je třeba se za sebe modlit. Dodávat si odvahu, když se nebude dařit, když se setkáme s odmítnutím, zlobou, kritikou. Ale také je třeba nastavit si zrcadlo… Nejde o kdovíjakou zbrklou, unáhlenou kritiku, ale o přátelské pobídnutí. Můžeme propadat smutku z neúspěchu nebo pýše z úspěchu. Ale z toho obojího nás Bohem poslaný přítel vyléčí. Takovým spoluvyslancem může být manžel – manželka, kmotr, přítel nebo kdokoli jiný. Děkujme, když někoho takového máme, a prosme, ať nám ho Bůh pošle do cesty, když ho hledáme.

Dalším důvodem, proč Pán Ježíš posílá učedníky po dvojicích, je, že taková dvojice je minimum pro příklad svědectví lásky. Přijímání, snášení toho druhého. Omlouvání, odpouštění a odprošování. To vše je svědectví pokory. Dokážeme tyto věci rozvíjet? Neuzavíráme se jen do sebe?

Další zajímavostí je výzva, aby si člověk nebral nic než hůl. Prorockou dvojicí, která holí konala zázraky, byl ve Starém zákoně Mojžíš s Áronem. Bůh spojil jejich cesty, aby se doplňovali. Co jednomu scházelo, s tím druhý pomohl. Nezáviděli si, ale doplňovali se. Sloužili svými dary společně Bohu. I to je pro nás výzva. Co mohu nabídnout farnímu společenství, abych ho obohatil, abychom mohli společně sloužit dobré věci – hlásat Boží království, vyhánět zlo a uzdravovat nemocné na těle i na duši?

Není nikdo, kdo by nebyl obdarován a tudíž nemohl být užitečný. A toto bohatství se rozmnožuje sdílením. A abych mohl sdílet, musím být propojen. S kým? S živým Bohem. Šíření evangelia potřebuje, abychom byli těhotní Bohem. Čili plní Boha a připravení ho dát tomuto světu. Proto napojme na Krista své myšlenky, slova, činy… I když jsme rozdílní, můžeme se svou spoluprací stát budovateli Božího království. Bude-li zdravý náš vztah s Ježíšem, budou hezké vztahy i nás samotných. A k tomu vás nevysílá váš pan farář. To je poslání plynoucí ze křtu každého z nás. K tomu každého učedníka vysílá sám Ježíš.