Boží chrám

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle postní (Jan 2,13-25) | 4. března 2018

V jednom příběhu z druhé světové války se vypráví o anglickém důstojníkovi, který v zákopech používal k jídlu příbor. Sklidil za to posměch: „Na co si to hraješ? Proč nejíš lžící nebo rukama jako ostatní?“ A on na to odpověděl: „Abych nezapomněl, kým jsem a kým mám být. Abych v těchto barbarských podmínkách nepřestal být kulturním člověkem.“

V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, který s nasazením uvádí do pořádku chrám – místo modlitby. Víme také, že jako lidé Nového Zákona, jsme i my takovým chrámem, ve kterém chce být přítomen Bůh. Svatý Pavel k tomu říká: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás bydlí? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy.“ A zde chce Ježíš očišťovat se stejným úsilím. Jsme stvořeni k tomu, aby v nás přebýval Duch Boží. A ten má moc nás učinit tím, čím máme být. Ale i zde platí, že je třeba chtít. Je třeba mu dát prostor a čas. To se děje, když:
1. zpytujeme svědomí v osobní modlitbě na konci dne nebo
2. zpytujeme svědomí na začátku mše svaté a
3. ve svátosti smíření.

Ovšem i když víme, jaké dobro nám to přinese, často se nám do toho nechce. Ano, je to někdy náročné a trochu bolestivé. Podívejme se na ten Ježíšův úklid v chrámu… K tomu všemu nás ještě napadne, zda to všechno má vůbec cenu? Proč se Ježíš namáhal, když se prodavači a směnárníci po jeho odchodu znovu vrátili? Proč bojovat s pokušením a hříchy, když přijdou zase? Není jednodušší přiznat, že jsme prostě takoví a danou situaci neřešit?

S pokušením a hříchem je třeba stále bojovat, aby bylo jasno, kdo je tady doma a kdo je jen nezvaným hostem. Pokud bychom to neřešili a na sobě nepracovali, staneme se hosty my, ba dokonce otroky. Čím déle situaci nebudeme řešit, tím více se blížíme stavu, kdy s tím už nic nenaděláme.

Vypráví o tom i jeden z příběhů o opatovi: V klášteře začínala každá večerní modlitba zpytováním svědomí. Byla to dlouhá chvíle ticha a jeden mnich měl pocit, že, zvláště v zimě, by se to mohlo zkrátit či úplně vynechat. Zašel tedy s tímto nápadem za opatem. Ten ho vyslechl a dal tuto odpověď: „Jeden sedlák měl pacholka. Tomu se nechtělo kydat každý den hnůj, a tak při této práci stále reptal. Sedlákovi se omrzelo ho pořád popohánět a napomínat, i řekl mu: ‚Dělej to, jak chceš, ale v neděli bude stáj jako ze škatulky.‘ Pacholek si zamnul ruce: ‚Týden mám klid, v sobotu zaberu a v neděli bude vše, jak má být.‘ Utekl týden a přišel víkend. Pacholek se pustil do práce, a byl nemile překvapen. Nejenže mu práce trvala mnohem déle než obvykle, byla také o mnoho obtížnější, protože hnůj byl udusaný a jeho paže byly po týdenním lenošení ochablejší. Synu, co myslíš, že v pondělí udělal?“ Mnich se zamyslel a pravil: „Myslím, že se poučil a vrátil ke každodenní práci tak, jak to po něm jeho sedlák chtěl.“ Opat se usmál: „Správně. I ty buď jako on.“

Úklid nepatří mezi nejoblíbenější lidské činnosti. Ale je potřebný. A to nejen úklid domu, ale také úklid duše. Zlý duch se nás snaží přesvědčit, že na tom nejsme tak špatně, že zlo do našeho života patří. Ale my víme, že jsme chrámem Božím. Udělejme tedy něco pro své duchovní zdraví, pro svou důstojnost a krásu a pravidelně dávejme Ježíšovi prostor, aby nás svým Duchem osvobodil ode všeho zlého.