Bratrské napomenutí

Text k zamyšlení u příležitosti 23. neděle v mezidobí | 4. září 2011 (děkování a prosba za úrodu pod vinohrady)

Přišli jsme na toto místo děkovat a prosit za úrodu. Ve Starém zákoně čteme o těch, kteří Bohu přinášeli prvotiny svých výdobytků. Ale od Pána Ježíše víme, že mu nejde o přinášení obětí, ale o to, abychom přinesli své srdce. Čisté srdce. Aby to, co jsme učinili svýma rukama, bylo čestné, nezatížené hříchem, ale také upřímné – z lásky dané a ne z nutnosti – z donucení…

Dnes v Božím slově slyšíme o napomínání. O touze Boha, aby jeho církev byla čistá, svatá… krásná nevěsta. Už jsme hovořili o tom, jak může být církev svatá, když my, kteří ji tvoříme, jsme lidé hříšní. Je to proto, že v organismu církve působí Duch svatý. Církev je tak nástrojem, který Bůh používá k záchraně světa. Kdo by tuto svatost popíral, hřeší proti samotnému Bohu. Na druhou stranu přiznáváme, že jsme chybující, kteří často s neposlouchají Ducha svatého. Rozdíl mezi námi a nevěřícími není v tom, že bychom byli bez hříchu, ale v tom, že svůj hřích známe, pojmenováváme a přivádíme k nápravě.

Zde je opět třeba připomenout, že s jistotou můžeme změnit jen sami sebe. A pokud chceme jeden druhého napomenout, pak toto napomínání musí vycházet z lásky k bližnímu. Ten, kdo je napomínán si musí být jistý, že je napomínajícím milován (viz rodiče a děti). Pokud chci druhého napomenout, musím se nejdřív ptát, o co mi vlastně jde? Nechci mu jen vrátit to, že mne on sám napomenul, nebo to, čím mi někdo kdysi ublížil, nebo chci odvést pozornost od sebe samého? Nebo mi opravdu jde o to, abych druhého zachránil.

Vzpomeňme také známý příběh o učiteli, který ukázal žákům bílý papír s malou černou tečkou uprostřed. Zeptal se: „Co vidíte?“ Odpověděli: „Černou tečku.“ A on řekl: „A ten veliký úplně čistý papír nevidíte?“

Mnozí lidé se nechají strhnout. Najdou na někom chybu a brojí proti ní tak vehementně, že přitom mnoho dobrého zničí.

Vzbuďme v sobě touhu nabídnout Kristu sebe, jako součást krásné, čisté a svaté nevěsty – církve. S láskou se učme jeden druhého napomínat a odpouštět si. Hlavně ale pracujme sami na sobě, protože jen svůj život můžeme s jistotou změnit k lepšímu.

A když jsem říkal na začátku, že se počítá jen to, co je darované z lásky a ne z donucení, zaměřme se na to, na čem stojí naše přátelství s Bohem. Jakou hodnotu bude mít víra, do které nás někdo (kněz) bude tlačit (nutit)? Proč by měl kněz přemlouvat rodiče, aby své děti vedli k víře, proč by měl kněz stále připomínat, že je třeba se sejít k modlitbě, že se máme přijít Bohu poklonit při adoraci, že mají ministranti stát u oltáře a jiné děti zpívat k Boží oslavě? Copak to všechno Bůh nečeká, že mu nabídneme sami, rádi a s láskou?

Kéž Bohu jako poklad svého snažení přineseme právě tuto touhu po přátelství s ním.