Cíl života

Text k zamyšlení u příležitosti 10. neděle v mezidobí | 10. června 2012

Ptali se nevěřícího člověka: „Jaký máš v životě cíl?“ „Chci vystudovat, najít bydlení.“ „A co dál?“ „Založit rodinu, vychovat děti.“ „A co dál?“ „Nevím, nějak to tu doklepat.“ „A co pak?“ „A pak už nic.“ „A není to smutné?“ „Je, ale co s tím nadělám.“

Život bez víry má vždy příchuť smutku. A tento smutek chtějí lidé přebít jakoukoli časnou radostí. Proto se dnes tolik lidí snaží užít života, než bude konec. Utíkají před smutkem tím, že konzumují jakékoli potěšení.

Na otázku: „Proč žiješ?“ odpoví: „Nevím, pro rodinu, pro práci, abych si užil…“ Víra nás však volá, abychom se dívali dál, než jen na to, co vidíme.

Svatý Pavel říká: „Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.“

Život věčný v nebi je cíl, na který bychom měli myslet, který bychom měli přijmout za svůj a o který bychom měli usilovat. Všechny ostatní cíle by mu měly být podřízeny. V tom se křesťané zásadně liší od nevěřících. Myslíme na nebe a to je zdrojem naší radosti.

Hezky to řekl Mons. E. Pepřík: „Svět je složitý, ale nebe je jednoduché.“ Když jsem někdy ze světa smutný, připomínám si tuto myšlenku a nacházím v ní útěchu.

Většinou platí, že čím je člověk starší, tím víc vnímá, jak ten život utíká. A jak se blíží jeho konec, přestávají ho těšit požitky a sílí v něm touha být užitečný a zanechat po sobě něco dobrého. Využít ten krátící se čas co nejlépe. Kéž by se v nás tato touha probudila co nejdříve. Jak však poznat, co je skutečně dobré a co přinese opravdový užitek? Dnešní téma nám odpovídá: Cokoli prospěje mé spáse, dosažení věčného života v nebi, prospěje i mému pozemskému životu a světu ve kterém teď žiji. Poznat dobro však není snadné. Je to proto, že satan je mistr lži. Často se nás snaží zmást a svést tím, že nějaké zlo vydává za dobro. Pokouší nás ke hříchu a hřích je lež. Ježíš o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život, kdo věří ve mne, bude žít.“ Dnešní téma nám odhaluje, jak je pro nás tato věta důležitá. Když se budeme držet Ježíše, povede nás po cestě, která vede k věčnému šťastnému životu. Jen On nám odhalí pravdu o tom, co je dobro a co je zlo.

Jak jít po cestě, kterou je Kristus? Poslouchejme, co nám radí svědomí, desatero, učení církve, Duch svatý, modleme se, dopřávejme své duši lázeň svátosti smíření.

Je pro nás velikou radostí, že Kristus je naše cesta ke šťastné věčnosti, ale musíme přijmout, že ke Kristu patří kříž. Křesťan nemá méně starostí, ale může kříže proměnit v požehnání. Co nás trápí, nabídněme Bohu jako oběť. Utrpení nás očišťuje a posvěcuje, když ho přijímáme, neseme a prožíváme s Kristem.

Je takové rčení: „Do nebe jdou všichni společně, do pekla jde každý sám.“ Když myslíme na dobro a krásu nebe, láska nám velí, abychom tam zvali všechny a pomáhali všem, které nám Bůh svěřil. Jeden kněz říkal, že nejraději odpouští hříchy, protože v té chvíli se duše vracejí, stejně jako marnotratný syn, do Otcova domu. Máme být světlem, a to se nosí vepředu, aby svítilo na cestu. I my, pokud chceme někomu pomáhat do nebe, musíme kráčet po cestě dobra před ním. Nejprve se staňme dobrými a laskavými, a pak nás budou ostatní následovat. Máme cíl, máme Krista, který nás vede, mějme i radost a naději, kterou strhneme naše milované, aby se vydali do nebe s námi.