Dát přednost Stvořiteli před stvořením

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní | 22. března 2015

„Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“ (Jan 12,25).

Život je dar od Boha. Jak bychom ho měli nenávidět? Proč volí Ježíš tak tvrdá slova? Tato věta nám připomíná, že kromě života pozemského je i život věčný. A Ježíš nás důrazně upozorňuje, že ten je mnohem cennější. Je cílem veškerého našeho snažení tady na zemi. A protože se stává, že pro světské radosti a starosti zapomínáme na věčnost, snaží se nás Ježíš těmito slovy probudit a vyburcovat.

Ale copak nejde milovat život pozemský a těšit se na věčný? Toť nesnadná otázka. Svět, který nás obklopuje, je plný krásných věcí. Některé vznikly přímo zásahem Stvořitele, jiné díky inteligenci a nadání, kterými Bůh obdařil člověka. A s krásou přichází i pokušení zamilovat si to, co nás obklopuje. Milovat toto stvořené víc, než toho, kdo mám to daroval. Je to pokušení proti prvnímu přikázání desatera. A kdo poruší první přikázání, snadno poruší i ta ostatní. Aby lidé mohli to všechno krásné získat, pracují „pátky – svátky“, když nestačí peníze, jsou ochotní lhát, podvádět a krást. Nebo dokonce zadlužením uvrhnout celou rodinu do neštěstí. A když se jde dál, jsou schopni i zabít.

„Já chci.“ To je jedna z prvních vět, které se naučíme říkat. Chtění je součást naší přirozenosti a nejde se ho zbavit. Proto je potřeba toto chtění správně usměrnit. Dosaďme do této věty slova, která nám dnes Ježíš připomíná: „Já chci – šťastný věčný život.“ Řekněme si to každý v duchu: „Já chci šťastný věčný život.“ Opravdu chceme? Co pro to můžeme udělat?

Šťastný věčný život nám může dát jen Bůh. A my víme, že Boží království začíná už zde na zemi, už nyní do něj můžeme vstupovat. Stačí otevřít své srdce jeho lásce. Jeden ze způsobu, jak probudit lásku – otevřít srdce, je to, že se sami staneme darem. Něco pro někoho uděláme z lásky, dobrovolně… on pak třeba na tento náš dar odpoví.

I Bůh nás takto obdaroval, jednak dary, kterými my můžeme druhé obdarovávat, ale také darem největším – dal nám Ježíše. A čeká na naši odpověď lásky. Ježíš v evangeliu říká: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě.“ Až vám dám svůj život, až se stanu obětním darem, vyvýšeným tak, že na mne každý uvidí, bude to pozvání pro všechny, aby mohli vstoupit do školy Boží lásky.

A tak se znovu podívejme na kříž. Ten nám vždy připomíná, že Ježíš za nás zaplatil, odpouští nám, miluje nás. Chce touto cestou vzbudit lásku i v nás. Chce naši odpověď. Jak odpovědět svou láskou? Láska není jen cit, ale i rozhodnutí vůle. Miluji, tedy chci dobro milované bytosti. Láska pak roste díky společnému přebývání, díky společně strávenému času. Může vzniknout vztah. A kdo má vztah s Bohem, ten ho touží mít na prvním místě. Kdo dává Bohu přednost před vším ostatním, nemusí se bát porušení prvního přikázání. Již z cesty věčného života nic nesvede.

Na závěr příběh: Jedna znalkyně umění se vypravila s přítelkyní na výstavu dosud neobjeveného malíře. Procházely galerií a byly uneseny krásou jeho obrazů. Po několika hodinách prohlížení si ona žena povzdechla: „To je hrozná situace. Koupila bych si obraz, ale nemohu si vybrat, který se mi líbí nejvíc.“ „Tak si kup všechny,“ poradila ji přítelkyně. „Kde bych na to vzala,“ smutnila znalkyně a rozhlížela se po vystavených plátnech. „Co já si jenom počnu.“ Tu se přítelkyně usmála a pravila: „Je tu jedna možnost, jedno řešení. Tak se za toho malíře provdej.“

Proč se upínat na obrazy, když nám nabízí vztah sám Nejvyšší umělec? Proč se upínat k tomu, co pomíjí, když můžeme rozvíjet lásku k tomu, který je věčný?