Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu

Text k zamyšlení u příležitosti 29. neděle v mezidobí (Mt 22,15-21) | 22. října 2017

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Tak zní první přikázání Desatera, které židé po staletí milovali, ctili a zachovávali. A pak přišli římští císaři, kteří o sobě tvrdili, že jsou božskými zástupci na této zemi. To bylo pro židy rouhání. Platit daň císaři, který se stavěl na roveň Bohu, znamenalo uznat jeho moc a svým způsobem tak porušit první přikázání. Byl to citlivý náboženský i politický problém. A tak je otázka farizeů nebezpečnou pastí. Poruší Ježíš první přikázání Desatera, nebo se postaví proti římským okupantům? Když poruší Desatero, není to prorok, když se postaví proti císaři, čeká ho zatčení a možná smrt. Co z toho si Ježíš zvolí?

Říká se, že geniální řešení bývají jednoduchá. A to je i případ Ježíšovy odpovědi: „Ukažte mi peníz, kterým se platí daň! Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Ježíš tak krátce a vtipně vyřeší diskuzi se svými odpůrci. Boží moudrost vítězí nad lidskou vychytralostí.

Jaké poučení si z tohoto příběhu můžeme vzít my? Začněme tím, že se někdy můžeme podobně jako Ježíš setkat s úskoky lidí, kteří nás chtějí přivést do úzkých. A není snadné v takové zkoušce najít vhodnou odpověď či zaujmout správný postoj. A tak je potřeba prosit o dar Boží moudrosti, kterou v příběhu prokázal Ježíš. Boží moudrost je dar Ducha Svatého, který je připraven pro všechny, kdo o ni pokorně a upřímně prosí. Platí o ní, že je nám tím blíž, čím skutečněji žijeme s Bohem. Pokud žijeme jen nějaké náboženství, nějakou kulturu, není místo pro živého Boha, který nám může pomoci, který nás může obdarovat svým vnuknutím.

Druhá věc, která nás může inspirovat, je, že Ježíš nestaví světské a duchovní potřeby proti sobě, ale vyzývá, aby se člověk snažil dostát všem svým závazkům, i když se někdy dostávají do rozporu. Představme si hasiče, lékaře či policistu, kterým je přidělena služba v neděli. Mohou zaujmout dva radikální postoje: „Nebudu pracovat, protože mi to Boží zákon zakazuje,“ nebo: „Nebudu se věnovat Bohu, protože musím být v práci.“ A zvláště tento druhý postoj je v různých obměnách silným pokušením. Vždyť je tolik důležitých závazků, prací, úkolů, pro které se vymlouváme, že nemáme na Boha čas.

Co by k tomu řekl Ježíš? Vyzval by nás k třetímu postoji: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Plňte si své stavovské povinnosti i ty, co vyplývají z víry. Když nemůžeme jít kvůli zaměstnání na mši svatou v neděli, vyhledejme mši svatou v sobotu (s nedělní platností), když ani to není možné, slavme ji nějaký den v týdnu. Když nemáme čas modlit se ráno, protože spěcháme, pomodleme se přes den nebo k večeru. Když nemáme sílu ke čtení Písma, poslechněme si křesťanské vysílání v rádiu či na internetu. Dnešní doba nám nabízí mnoho možností, jak Ježíše uposlechnout. Kdo chce, najde možnosti, jak Ježíšovu výzvu uskutečnit. Kdo nechce, najde jistě důvody, proč to nejde. Kdo nese víru jako tíživé břemeno, ten si najde výmluvu. Kdo miluje Krista, hledá příležitost k setkání. Prosme, ať ho dnes zase o něco více poznáme a můžeme milovat.