Hledat ztracené dary

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Svaté Rodiny (Lk 2,41-52) | 30. prosince 2018

Bůh dal Josefovi a Marii vznešené povolání – starat se o Ježíše a ochraňovat ho. A když se jim ztratí, s bolestí ho hledají. Co když se stane něco dítěti, které jim svěřil sám Bůh? Každý, kdo někdy hlídal děti svých přátel, si dovede představit, jak jim asi bylo. Ale jejich bolestné hledání se promění v radost.

Dnes je den, kdy myslíme nejen na Svatou rodinu, ale na všechny rodiny na světě. Modlíme se za všechny manžele, kteří přijali od Boha povolání ke společnému životu. Rodina je krásný dar, který se však může rychle změnit v těžké břemeno. Stačí chvíle nepozornosti a je zle. Josef s Marií, kteří spolu jdou po cestě z Jeruzaléma a zapomenou hlídat Bohem svěřený dar, jsou obrazem každého z nás. I nám se může stát, že se zapomeneme starat o dary, které jsme od Boha přijali. Můžeme pečovat o děti 364 dnů, ale když ten jeden vynecháme, mohou přijít tragické následky. A teď nemyslím péči o jejich fyzické zdraví, ale péči o duši. Následky zranění duše mohou nést po celý život. Takové rány mohou ohrozit i naši věčnost. A nejde jen o děti. Darem, který můžeme ztratit či pokazit, jsou vztahy nebo láska, kterou jsme přijali.

Co nás může ve chvíli, kdy si takovou ztrátu uvědomíme, potěšit, je, že mnohé ztracené dary je možné hledat a najít. Ježíše nalezli v chrámu. Chrám byl symbolem Boží přítomnosti. I my máme hledat ztracené dary lásky, povolání, vztahů v přítomnosti Boží, v modlitbě. A za co se konkrétně můžeme modlit, si povězme příběhem.

Na svátek Svaté Rodiny měl opat kázání o krásách manželství. Po mši za ním přišla žena a stěžovala si: „Vy vůbec netušíte, jak je to v manželství a rodině těžké, kolik je to trápení a bolestí. Jaké to je, když má manžel problémy v práci a vy si s ním přestáváte rozumět, nebo vám vážně onemocní dítě. Vy to neprožíváte.“ Opat jen pokýval hlavou a zeptal se: „A ty manželovy problémy, nemoc dítěte, jak je prožíváte vy?“ Žena si povzdechla: „Možná víc a hůř než oni.“ „To je proto, že je milujete a máte o ně strach. A vězte, že i já miluji rodiny, kterým sloužím. Mám o ně obavu a podobně jako vy sdílím a prožívám jejich radosti i starosti. Vězte, že se každý den modlím za všechny ženy, které jsou v požehnaném stavu, aby šťastně donosili své děťátko. Prosím za všechny rodiče, kteří musí denně zápasit se slabostmi svými i svých dětí, aby jim Bůh dal trpělivost a vlídnost. Odevzdávám do Božích rukou všechny muže a ženy, aby měli odvahu a sílu naplňovat vše, co slíbili Bohu, když si udělili svátost manželství. Modlím se za dospělé děti, které se s vypětím všech sil starají o své nemohoucí rodiče. Vím, jaké je to být bezmocný tváří tvář nemoci, krizím, nečekaným problémům, které se nedají zvládnout jinak než na kolenou. Vy víte, jaká je tíha vašeho rodinného života, a tak si dovedete představit, jaké to asi je, když vám leží na srdci osudy mnoha rodin z širokého okolí.“ pravil opat. „A proč o tom nemluvíte v kázáních?“ „Protože těžkosti a trápení rodinného života vás pronásledují a bijí do očí denně. Ale to, co je na něm hezké, z čeho se máme radovat a čeho si máme vážit, se někdy ztrácí. A tak je potřeba si to připomínat a uvědomovat.“

Můžeme se tedy ptát: Co nás doma nejvíc trápí? Z čeho máme strach? S čím si nevíme rady? A to všechno máme dnes položit na oltář, odevzdat Bohu.

Ale k Bohu nepřicházíme jen tehdy, když je zle. Proto se také ptejme: Co je na našem rodinném životě hezké? Z čeho se můžeme radovat? Za co můžeme být vděční? Nad tím se máme zamýšlet, za to máme přicházet na mši svatou děkovat, o tom máme doma hovořit.