Kde bydlí Ježíš?

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí | 18. ledna 2015

Jeden malý chlapec napsal, že by chtěl od Ježíška dalekohled, co dohlédne až do nebe. „Proč?“ ptali se rodiče. „Říkali jste, že Ježíšek bydlí v nebi, tak abych viděl, jak to u něho vypadá, jak se má a co dělá.“

Kde bydlí Ježíš? Jak to u něj vypadá? Můžeme k němu nahlédnout? To jsou otázky, které může vzbudit dotaz apoštolů z dnešního evangelia: „Mistře, kde bydlíš?“ „Pojďte a uvidíte,“ zve Ježíš učedníky na návštěvu. Může nás napadnout:„Co je na tom tak zajímavé, že se o tom evangelium zmiňuje? Pozvat někoho na besedu a povídat si s ním.“

V naší společnosti často platí – můj dům, můj hrad. Domov je soukromé místo. I když máme přijímací haly a obývací pokoje, nezveme si domů každého, kdo nás na ulici zastaví. V jednom dokumentu o životě Římanů byl popisován život před dvěma tisíci roky. Většina prostých obyvatel žila v domech bez oken, vody, kanalizace či topení. Jednalo se o místnosti, které sloužily jen k přespání. Život člověka se odehrával venku. Byl společná místa, kde se lidé setkávali a rozmlouvali. Pozvat někoho neznámého domů bylo nezvyklé a velmi osobní. V Palestině navíc přebíral hostitel přijetím hosta zodpovědnost za jeho bezpečí a nasycení. Ježíšovo pozvání bylo tedy pro učedníky i z obyčejného lidského hlediska veliké vyznamenání. Není divu, že ho s radostí přijali a prožili setkání, které změnilo jejich život. A co se odehrálo před dvěma tisíci roky, děje se i dnes. Možná nás ani nenapadne, že když přijdeme do kostela, jsme tu na Ježíšovo pozvání. On je náš hostitel. On nás chce uvádět do tajemství Nejsvětější Trojice.

Když nám někdo v nouzi nečekaně nabídne pomoc, říkáme: „Tebe mi seslalo samo nebe.“ A toto označení si zaslouží každý, kdo nám pomáhá na cestě víry, na cestě k Bohu. A máme žít s vědomím, že i nás posílá samo nebe, abychom podobně jako učedníci přiváděli k Ježíšovi své přátele. Víme, jak je nesnadné někomu říci: „Našel jsem Mesiáše, pojď se s ním seznámit.“ Ale je nesmírně důležité to zvěstovat. Aby naše slova měla sílu, je potřebné to říkat s vnitřní pravdivostí a nadšením. Jak toho dosáhnout? Zde platí jednoduché pravidlo: Než budeš mluvit o Bohu, nejprve mluv s Bohem. Nech se proměnit jeho blízkostí, mocí, vznešeností a láskou, a pak teprve jdi a povídej o tom, co jsi s ním prožil. Tak to dělali učedníci z evangelia. S vděčností přijali pozvání k setkání s Ježíšem v jeho domě. Prožili s ním podvečer, kdy mu naslouchali a zakusili na sobě, že Ježíš je Kristus, Mesiáš, Bohem pomazaný, vyvolený, poslaný zachránce našich duší. A pak šli a mluvili o tom.

A co my? Jak si vážíme toho, že víme o Pánově přebývání? Jak si vážíme toho, že máme na dosah Boží dům? Že se tu můžeme svobodně sejít, poznávat Boží tajemství, rozmlouvat s Ježíšem ve svatostánku? To všechno je pro nás veliké vyznamenání.

Jsou lidé, kteří se modlí, kdykoli na cestách míjí kostel či kříž. Kéž by se i nám rozbušilo srdce, když spatříme kříž, kapličku či kostel, a uvědomíme si: Tady viditelně sídlí Kristus, můj Spasitel a zachránce. Tady mě zve k setkání. Odtud mě pak posílá do světa, abych o něm vyprávěl, abych k němu přiváděl. Tím, co říkám, tím, co konám. O setkání s Bohem může vyprávět každý svým osobitým způsobem. Malíř namaluje obraz, fotograf udělá fotografii, muzikant napíše píseň, někdo jen mlčí a vyzařuje pokoj a radost. Ale někdy je potřeba promluvit a vydat svědectví tak, jak jsme to četli v evangeliu.

Na závěr se vraťme k úvodnímu příběhu o malém chlapci. K setkání s Ježíšem nepotřebujeme dalekohled. Stačí úcta k posvátným místům, touha setkat se s ním a ochota dát mu kousek svého času. Ježíš nám stále nabízí pozvání a čeká, že ho přijmeme.