Kdo jí tento chléb, bude žít navěky (4/5)

Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí (Jan 6,51-58) | 19. srpna 2018

Francouzský právník, politik a gurmán Jean-Anthelme Brillat-Savarin řekl: „Pověz mi, co jíš a já ti řeknu, kdo jsi.“ Pro dnešní zamyšlení můžeme tento citát trochu poupravit: „Pověz mi, co jíš a já ti řeknu, jak ti to prospěje.“ Jíš dobré jídlo? Může to prospět k tvému dobrému rozpoložení. Jíš zdravé jídlo? Může ti to prospět ke zdraví. Přijímáš svátostný pokrm? Může to přispět k tvé svatosti.

Když tuto myšlenku slyšela jedna paní, tak si posteskla: „Kéž by to tak bylo. Ale víte, často se mi stane, že když přijdu po svatém přijímání domů a potkám manžela, hned je po svatosti. Něco prohodí, já mu odseknu a už se hádáme. A on se mi pak posmívá, že mi ten kostel moc nepomohl. Myslíte, že má smysl se pořád zpovídat a chodit k přijímání, když mi ta svatost dlouho nevydrží?“

Co na to odpovědět? Svaté přijímání není kouzelná pilulka, po které se staneme světci, kteří budou povzneseni nad všechna pokušení a hříchy, kteří jsou zbaveni trápení a útoků zlého ducha. Přesto je svaté přijímání nesmírně důležité. Všichni svatí se sytili eucharistií a podávali svědectví o tom, že jim pomáhala na cestě k svatosti. Jak? Ježíš nám říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Svaté přijímání nás spojuje s Ježíšem. On zůstává v nás a my jsme v něm. Jak si to představit? Jednoduše, jako lucernu. Když v ní zapálíme svíci, tak její světlo je uvnitř, ale také svítí ven. Ono je v ní, a tím že skrze ni svítí, můžeme říci, že i ona je v něm. My jsme lucerny. V různém stavu. Někteří jsou na tom lépe, jiní hůře. Ale když přijmeme světlo a ono z nás začne vyzařovat, naše nedokonalosti se ztrácí. Není to naše zásluha. Je to veliký dar světla. Když přijmeme eucharistii a dovolíme Ježíšovi, aby vedl naše myšlenky, slova, skutky, v tu chvíli jeho svatost vítězí nad naší nedokonalostí. A to je dovednost, kterou máme častým svatým přijímáním stále rozvíjet.

To je jedna myšlenka dnešního evangelního úryvku. Druhou důležitou myšlenku zopakoval ve své řeči Ježíš dokonce třikrát: „Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ Svaté přijímání nám nejen dává jistotu Ježíšovy blízkosti, ale připravuje nás na život věčný. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“ To je jasné Ježíšovo slovo, které nám říká, jak je svaté přijímání důležité. Činí nás připravenými na věčnost. Vzpomeňme na podobenství o deseti pannách a jejich světle (oleji)… V obci Krasová je malá dřevěná kaplička. Má zajímavý oltář. Tvoří ho osm deseticentimetrových trámů dřeva naskládaných na sobě. Symbolizují průměrných osmdesát let lidského života. Když se na ten oltář někdo dívá, může se zamyslet, kolik už má za sebou a kolik mu ještě asi zbývá. Aby to nebylo smutné rozjímání, je nad oltářem kříž, znamení spásy a ikony Krista a Panny Marie. Připomínají, že na konci života nemusí být smrt a zatracení, ale že můžeme získat život věčný v nebi. A Ježíš, který k nám ve svatém přijímání přichází, nám tento život dává. Je jakoby podanou rukou nebeského Otce, který nás vede a přitahuje k sobě. A na nás je, abychom tuto podanou „dlaň“ přijali, uchopili a vší silou se jí drželi. Představme si tonoucího v moři. Když mu někdo podá záchranou ruku, je sice ještě ve vodě, ale už má naději, že bude zachráněn. Drží se svého zachránce a má sílu bojovat za svou záchranu. Tonoucí bojuje, aby si zachránil život časný. Nás Ježíš povzbuzuje v boji o život věčný. Přijměme jeho podanou ruku a držme se jí s velikou vděčností a láskou.