Mše svatá – Úvod a Vstupní obřady

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní (Mt 17,1-9) | 12. března 2017

K tomu, aby člověk prožil mimořádné setkání s Bohem, dnes nemusí cestovat do Svaté země ani se vracet v čase do doby Ježíšovy. Zázraky, o kterých píše evangelium, se odehrávají ve slavení každé mše svaté. Problém je, že je někdy nevnímáme. Vycházíme z kostela, kde všechny ty události jaksi prošly kolem nás. A my zůstáváme stejní.

Vstupme do děje mše svaté tak, abychom mohli být proměněni, aby na nás po návratu domů bylo vidět, že jsme se setkali s Bohem tváří v tvář. Abychom mohli dobře prožít slavení této nejvznešenější modlitby, pokusíme se během čtyř katechezí (viz rozpis) jednotlivé momenty lépe poznat a porozumět jim. Dnes tedy zaměřme svůj pohled na první část mše svaté: Vstupní obřady.

Kdy začíná mše svatá?

V jedné rodině měli v neděli návštěvu. Přesto se hostitel najednou zvednul a říká: „Omlouvám se, musím zavézt babičku do kostela.“ Návštěva se podivila: „Už teď? Vždyť mše je až za tři čtvrtě hodiny…“ „No jo,“ odtušil hostitel: „Ona tam chce být babi už na rozcvičku…“

Jako se sportovci či umělci před vrcholnou událostí rozcvičují a připravují, i my se máme na setkání s Bohem připravovat. Už doma nebo před začátkem v kostele se můžeme ztišit, zamyslet, uvědomit si, s kým se mám zanedlouho setkat. Hlas zvonů svolávající věřící do Božího domu nás upozorňuje: Bůh tě zve k sobě, odlož všechno ostatní, oděj se do svátečního šatu a nenechej ho čekat.

Už samotný vstup do kostela nám připomíná, že patříme do církve, protože každý kostel (ve všech světových jazycích kostel = církev) je symbolem církve. Žehnáme se svěcenou vodou, která připomíná náš křest. Tím jsme naroubováni jako ratolest na kmen – Krista. Pokleknutím zdravíme Ježíše ve svatostánku. Jde o gesta, která o mě mnoho vypovídají. Kéž jsou tato gesta pravdivá a upřímná. Kéž se nespokojíme s nějakou bezmyšlenkovitou karikaturou. Nyní je důležité si uvědomit s čím na mši svatou přicházím: za co chci poděkovat, za co prosit, co chci odevzdat Bohu k odpuštění a uzdravení. Proto má být před zahájením bohoslužby v kostele pár minut ticha.

Mše svatá začíná zazvoněním a vstupní písní. Zpěvem se připojuji ke všem lidem, andělům a svatým, kteří na zemi i na nebi chválí Boha. Začínáme tvořit umělecké dílo, kterým je ostatně každá mše svatá. Ale ta se stává krásnou ne pro naši dokonalost, ale pro naši upřímnou snahu. Nemohu říci: „Neumím zpívat, nemám hudební sluch.“ Kněz a hudební skladatel P. Josef Olejník vždy v dobrém říkal: „Kdo nezpívá, je pyšný.“ Hudba a zpěv totiž otevírá naše srdce Bohu. Když si nejsem jistý nebo zpívat neumím, přidám se potichu, jemně.

Kněz s ministranty uctí pokleknutím Ježíše ve svatostánku, kde je pro nás přítomen i mimo mši svatou. Pak jde políbit oltář, místo, které je nyní středem veškerého dění. Kněz se stává Kristovým nástrojem, při mši svaté vystupuje v jeho jménu, a v jeho jménu také zahájí bohoslužbu znamením kříže. Zazní Boží jméno – Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. A my si můžeme uvědomit, kdo nás pozval, kdo nás zde vítá. Bůh je tu s námi. On nás vidí, on nás miluje, chce nás zahrnout svými dary.

Hlavním momentem úvodních obřadů je pak Úkon kajícnosti. Právě nyní můžeme použít to, co jsme si uvědomili přede mší svatou, zvláště to, co se týká stavu naší duše. A to vše nyní odevzdáváme Bohu k uzdravení a osvobození. V upřímně prožitém úkonu kajícnosti nám Bůh odpouští všední a lehké hříchy. Jde o odpuštění, které se dovrší samotným svatým přijímáním. Nyní můžeme otevřít srdce milostem, které přijdou skrze Boží slovo a eucharistii. Když někdo z vážných důvodů přijde na mši svatou pozdě, má vždy úkon kajícnosti vykonat alespoň v duchu.

Poté zazní zpěv Kyrie eleison – Pane smiluj se. Jde o radost nad tím, že jsme zachráněni. Tímto antickým zvoláním vítal lid vítězného vladaře. I my vítáme Krista – vítěze nad hříchem a smrtí. A říkáme to často řecky, řečí prvotní církve. Je to jako starožitnost v moderním bytě. Pak se už obracíme k Bohu Otci, kterého nám Ježíš zjevil. Chválíme ho za jeho dílo spásy, které se v Kristu naplnilo a zpíváme: „Sláva na výsostech Bohu.“ Bývá nazýván Andělský hymnus, protože jeho začátek je inspirován jásotem andělů v Betlémě. A my se jeho zpěvem chceme připojit k zástupům, které v nebi i na zemi oslavují Boží velikost a krásu.

Poslední částí, kterou vrcholí Vstupní obřady je Vstupní modlitba. Jedna ze tří nej modliteb (spolu s modlitbou nad dary a po přijímání). Je to modlitba přímo k Bohu Otci. Kněz proto drží rozepjaté ruce dlaněmi vzhůru. Je to velmi staré gesto, nacházíme ho již v římských katakombách a znamená odevzdanost, vzdání se Bohu v naději, že naše prázdné ruce naplní. Má tři části. Nejprve zní výzva „Modleme se“. Pak je chvíle ticha – čas, ve kterém vyslovuji svůj úmysl, se kterým jsem přišel na mši svatou. A potom kněz všechny ty osobní prosby a chvály shrnuje a sbírá a přináší je skrze Krista, jeho jménem Otci v Duchu Svatém. Shromážděný Boží lid vše stvrzuje zvoláním: „Amen.“ To znamená: „Ať se tak stane.“