Naše kameny

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní (Jan 8,1-11) | 7. dubna 2019

Jedna paní si po vyslechnutí evangelia minulé neděle posteskla: „Škoda, že nevíme, jaké měl příběh pokračování. Co se dělo s mladším synem pak?“ Kdyby to bylo pro nás důležité, jistě by nám Ježíš sdělil pokračování onoho podobenství o marnotratném synovi. Ale příběh zůstává otevřený. Události podobenství se budou v našem životě ještě nejednou opakovat.

Neznáme další děj podobenství, ale pokračuje Ježíšova škola. Událost Janova evangelia krásně navazuje. Objevíme zde jak mladšího, tak staršího syna. A stejně tak i milosrdného otce.

Lidé přicházejí za Ježíšem, aby je učil, jen zákoníci a farizeové přicházejí, aby ho chytili do léčky. Použili k tomu ženu přistiženou při hříchu. Nešlo jim o tu ženu, ani o to, aby ji obžalovali, ani o potírání zla. Přišli obžalovat Ježíše. Jejich postoj je vrstvení zla na zlo. Přivedená žena je jen případ. Ale pro Ježíše není žádný člověk „jen případ“. Ani hříšná žena, ani hříšníci s kamením. Ukazuje všem velké Boží pravidlo: Bůh odsuzuje hřích, ale miluje hříšníka. Za hříchem vidí hříšníka, člověka hříchem nemocného. Vidí ten „velmi dobrý“ stvořitelský záměr v každém z nás.

A co do soudu jedněch druhými: Soudit může jenom Bůh. Nikdo nemá právo hodit kámen. Ježíš nastavuje zrcadlo. Všichni kolem zjišťují, že potřebují odpuštění. A ti starší, kteří mají právo soudu, a vůbec starší by měli mít tu moudrost a neodsuzovat druhého. Odcházejí jako první. Odcházejí usvědčeni, ale bez přijatého odpuštění.

Lidé obecně uznávají jen to, při čem jsou přistiženi. Mají tendenci své hříchy zakrývat. Místo abychom je vydali Bohu. O to víc odkrýváme hříchy druhých. Bůh nás zná. A má také řešení. Jediné řešení, a to je odpuštění.

V žalmu jsme dnes zpívali: „Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“ To je ta velká věc. Milosrdenství a odpuštění předchází naše pokání. Žena v evangeliu dokonce hříchy ani nevyznává, neprosí o odpuštění, ale Ježíš odpuštění dává a ona ho přijímá. Na rozdíl od farizeů, kteří si je patrně odnesli domů, ona přijímá dar odpuštění. Proč? Protože Ježíš platí za nás. On naplňuje literu zákona místo nás. Ona s vědomím hříšností tento dar přijala.

Nakonec slyší: „Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Jak tomu rozumět? Že to Ježíš tak nemyslel? Ne, myslí to naprosto vážně. Abychom mohli toto jeho slovo naplnit, je třeba vyjít do dalších dnů s uznáním sebe sama za hříšníka. Všichni jsme hříšníci, kdo to uzná, může zakoušet Boží milosrdenství, stále nový začátek.