Neděle dobrého pastýře

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle velikonoční | 17. dubna 2016

Jednou za čas měl opat v klášteře den, kdy se vyřizovaly různé důležité záležitosti. I sešla se v přijímacím pokoji řada lidí. Starosta města, vedoucí špitálu, řídící školy, bankéř a stavitel, který řídil opravu kostela. Tu mezi ně přišel kostelník a omlouval opata, že se chvilku zdrží, protože po jitřní mši svaté ho poprosil nějaký pacholek o vyzpovídání. Vznešení pánové to přijali s úsměvem a pokračovali ve vzájemném hovoru. Ale jeden nový mnich kostelníka na chodbě zastavil a zeptal se: „Co to ten náš opat dělá? Tolik důležitých pánů nechá čekat kvůli nějakému sedláckému nádeníkovi.“ Kostelník se usmál a pravil: „Dělá to, co mu velí jeho svědomí. Má řadu důležitých úkolů: musí se věnovat řízení kláštera, péči o nemocné, vzdělávání, správě financí, opravám a budování, ale to nejdůležitější poslání, které má, je péče o spásu nesmrtelných duší. Mše svatá, svátosti a modlitba jsou tři úkoly, ve kterých ho nikdo na světě nemůže zastoupit, a proto jim dává přednost přede vším ostatním.“

Dnes je neděle dobrého pastýře. Naším dobrým pastýřem je Kristus. Kněží jsou jeho nástroji ve světě. I proto se dnes modlíme za kněze a jejich službu. Jak zaznělo v příběhu, je to velmi pestré povolání. Kněží mají řadu úkolů z různých oborů, věnují se lidem od narození až za práh smrti. A občas za to sklízejí nepochopení a nevděk. Proč? Protože slouží Bohu a lidem. Na jedné straně jejich služby je Boží zákon, který musí dodržovat a hájit, a na druhé straně jsou lidé, kterým mají pomáhat. A patří k lidské přirozenosti, že ke svatosti teprve postupně dozrává. Patří k lidem, že na nároky, které kněží jako služebníci Boží musí hájit, někdy reptají a snaží se je různě obcházet, snižovat nebo jednoduše přehlížet.

Jak těžké je kněžské poslání, tuší všichni dobří rodiče, kterým záleží na dětech a snaží se je poctivě vychovávat. Kolik vyslechnou námitek a dohadování. Jak je náročné děti přimět k tomu, aby nepodléhaly svým slabostem a svodům světa, ale žily poctivým a uspořádaným životem.

Kněží slouží desítkám či stovkám lidí, které je potřeba povzbuzovat a pomáhat jim na cestě k věčnému štěstí. Slouží lidem, které málokdy potěší, když je kněz napomene nebo se jim snaží pomoci prohloubit jejich vztah s Bohem. „Co po nás pořád ten farář chce?“ To je věta, která občas zazní v nejedné farnosti. Ale dávejme dobrý pozor na to, co nás popouzí. Často to nejsou slova toho či onoho faráře, ale poselství Ducha svatého, který skrze kněžskou službu působí a promlouvá. Je těžké někdy přijmout, že ústy slabého hříšného člověka, který vstoupil do kněžské služby, napomíná a poučuje sám Bůh. Ale často je to tak. I nedokonalý kněz je nástrojem spásy v ruce Boží. A jako všichni, i on je na cestě ke svatosti a po celý život dozrává ke vzoru dobrého pastýře, kterým je Pán Ježíš.

Kněžství je povolání nesmírně krásné. Rodí se z lásky k Bohu a z lásky k lidským duším. Muž, který pozná a zakusí Boží lásku a chce vstoupit do její služby, aby pomáhal druhým na jejich cestě do nebe, se rozhoduje pro vznešené poslání. A i když je někdy nesnadné, přináší také mnoho radostí. A tou největší radostí kněze jsou ovečky, které slyší Kristův hlas a jdou za Ježíšem. Každá zbožná a horlivá duše, každý, kdo se upřímně snaží, je pro kněze velikou odměnou a povzbuzením.

Děkuji na závěr vám všem, kdo se za kněze modlíte, kdo kněžím jakkoli pomáháte, i vám všem, kdo berete svůj vztah s Ježíšem ne vlažně, ale vážně. Díky vám je kněžství nejen řadou různých starostí, ale také velikou radostí.