Odvádějme Bohu, co mu náleží

Text k zamyšlení u příležitosti 27. neděle v mezidobí (Mt 21,33-43) | 8. října 2017

Evangelium hovoří o představitelích židovského národa, kterým byl svěřen poklad pravé víry v jediného živého Boha. Ale oni si tuto víru přivlastnili a uzavřeli ji do hradeb náboženských předpisů. Místo aby byla plodná a přinášela světu radost a spásu, stala se nástrojem potěšení jen pro vyvolené. A kdokoli se snažil to změnit, se zlou se potázal. Dokonce i sám Boží Syn.

Náš velký hudební skladatel P. Josef Olejník jednou přišel do kostela na mši svatou, kde nějaký varhaník hrál jeho ordinárium. A protože ho hrál špatně, pater Olejník za ním přišel a velmi pokorně mu říkal: „Víte, pane, mělo by se to hrát trochu svižněji.“ Varhaník mu na to řekl: „Nechte si své rady, vy tomu nerozumíte, já to hraji dobře!“ „Ale já jsem to složil.“ „To nevadí, já to hraji dobře.“

A někdy se něco podobného děje i mezi námi a Bohem. On nám radí, chce nás vést dál, ale my jeho rady odmítáme. Přivlastnili jsme si život a svět, přivlastnili jsme si jeho vinici, a postavili kolem hradby pýchy.

Marně nám Bůh říká: „To je moje dílo. Aby bylo krásné, je potřeba se řídit mými radami.“ My ale máme svou pravdu. Kdo by si mohl dovolit nás napomínat? Jak z toho ven? Nechat se vést Duchem Svatým. Dovolit mu, aby nám mluvil do života (skrze Písmo svaté). Prosit každé ráno po probuzení: „Veď mě a ukazuj, co je v mém životě potřeba změnit – zlepšit.“

Nechejme se oslovit dnešním evangeliem. Každému člověku je svěřena „vinice“. Není na světě nikdo, koho by Bůh neobdaroval. Přesto je každý obdarován jinak. Dostali jsme od něj nesmrtelnou duši, nadání, sílu, čas. Dostali jsme od něj šanci žít. A jednou dostaneme otázku: „Jak jsi to všechno využil, využila?“ A to nejen pro sebe, svou rodinu, své přátele. Ale i pro Boží království. Ptejme se proto již dnes: „Co jsi tento týden udělal, udělala pro Ježíše? Jen pro něho. Věnuješ každý den alespoň chvíli svou pozornost Bohu? On je ten, který čtyřiadvacet hodin denně miluje každého z nás a čeká, že jeho lásce otevřeme své srdce a odpovíme na ni. Jak se nám to daří?

Evangelia nás nechtějí zahrnout výčitkami a zatížit vinou za to, co jsme zanedbali. Chtějí nás probudit a povzbudit, abychom dobře využili čas, který máme před sebou. A tak, pokud se nám to nedařilo, prosme o odpuštění. A prosme také o sílu žít dobře přítomnost, dávejme Bohu to, co mu náleží – čas, pozornost, svou mysl i své srdce. Rozmlouvejme s ním. Přebývejme v jeho lásce.