Přijď, Duchu Svatý

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha Svatého | 15. května 2016

Je až s podivem, jak si náš národ vzpomene na národní hrdost, když se našim hokejistům na Mistrovství světa začne dařit. Ovšem celé vlastenectví utichá spolu se slávou těchto sportovců. Podobné probuzení může nastat i ve světě našeho duchovního života. Je to právě Duch Svatý, který nás burcuje ke křesťanské hrdosti. Akorát s tím rozdílem, že nejde o sezónní záležitost, jeho obdarování je, když mu to dovolíme, trvalé.

Kdyby chtěl někdo z nás zítra vyjet do Rakouska, Německa či Polska za nákupy, narazí na zavřené obchody. Jsou totiž Svatodušní svátky – Svatodušní pondělí. Můžeme našim sousedům jen závidět, že jsou pro ně tyto svátky stále pojmem. Kdo u nás ví, že slavíme třetí největší svátky v roce? Můžeme konstatovat, že nám naše doba ukradla tento Boží Hod. Nebo jsme si ho nechali ukrást? Slavíme Narození Spasitele, pak jeho Vykoupení a nyní zrození církve. V těchto dnech sestoupil Duch Svatý na apoštoly, aby se církev vydala na svou pouť dějinami. Aby se první společenství křesťanů začalo šířit do všech světových stran.

A stejně jako Duch Svatý probudil nadšení u prvních křesťanů, chce ho probouzet i v nás.

Jistý kněz oznámil konání pohřbu farnosti. V kostele byla rakev, vše jako obvykle. Po obřadech farář všechny vyzval, aby se všichni s nebožtíkem u otevřené rakve ještě rozloučili. Pak že mohou odejít. Kdo by snad uznal, že se se zemřelým dá ještě něco dělat, ať se vrátí zpátky do kostela. Jaké bylo překvapení, když při pohledu do rakve uviděl sebe samého. V rakvi bylo zrcadlo. Nikdo neodešel, kostel zůstal plný… všichni dali najevo, že chtějí být živou církví.

Církev žije z Ducha Svatého, který naplňuje srdce jednotlivých věřících. Obdarovává potřebnými dary, které většinou nejsou jen k osobnímu prospěchu, ale jsou to charismata, čili dary ke službě druhým… Zároveň nás chce vést, aby naše nadšení nebylo jen sezónní záležitostí, chvilkovým nadšením, ale aby bylo trvalé.

Při křtu dětí si s rodiči připomínáme, že předání víry není jen předání nějakého kulturního dědictví. Víra je vždy osobním plnohodnotným vztahem člověka s Bohem, který buď roste nebo upadá. Vezmu-li víru jako společenské zařazení či příslušnost k nějaké podobně smýšlející skupině, pak bude devadesátiletá babička plná úcty a vroucí víry v Boha, sedmdesátiletá dcera bude zbožná a přijde tu a tam i ve všední den na mši svatou, její děti budou slušné a zastaví se v kostele na svátky, ovšem další generace již skončí s jakýmsi dobrým pocitem, že přijali křest a možná ještě „první svaté přijímání“.

Co dělat, abychom zastavili proces rozkladu? Sv. Pavel píše do Korintu, že jen pod vlivem Ducha Svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Nejde tedy o pouhé vyslovení věty, ale o výrok našeho nejhlubšího nitra: „Ježíš je Pán mého života, je Pánem všeho, co jsem a co mi patří. Za tím si stojím.“ Jen s tímto postojem mohou být všechny generace „živé“.

Svatodušními svátky končí doba velikonoční. Kdo se upřímně snažil projít dobou postní – dobou duchovní obnovy, kdo prožil hloubku velikonočního třídení, radost s Ježíšem Zmrtvýchvstalým, devět dnů touhy po Duchu Svatém, ten se může nyní upřímně radovat. A pokud se nám to tak docela nepodařilo, nevdávejme to, ale o to více se vydejme do péče Ducha Svatého. Bez něho nemůžeme vyznat svou víru, bez něho žijeme duchovně jen jako.

Na závěr se tedy spojme v modlitbě: Přijď Duchu Svatý, prosíme přijď a smiluj se nad námi. Osviť naši mysl i naše srdce, abychom správně mysleli, dobře jednali a upřímně milovali. Prosíme, přijď a vysvoboď nás z každé temnoty a dej nám svůj pokoj a radost. Prosíme přijď a smiluj se nad námi. Amen.