Založení církve

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle v mezidobí | 22. ledna 2012

Jako je pro naši pokoru dobré občas rozjímat nad velikostí a krásou vesmíru, tak je pro naši zbožnost užitečné rozjímat nad velikostí a krásou církve. Když se řekne církev, mnohým se vybaví Vatikán, papež, biskupové, kostely…  Mnozí ji vnímají jen jako instituci, kterou tvoří slabí a hříšní lidé. Vidí jejich chyby a nedostatky a rádi je připomínají. A my musíme uznat: „Ano, i taková je tvář církve.“ Ale musíme dodat: „To všechno, co jsme vyjmenovali, je jen povrch, to není podstata církve.“ Když chceme poznat církev, nesmíme být povrchní a musíme se vypravit pod její viditelný povrch. Co tam najdeme? Žádné časné bohatství, úspěch či moc, ale Boží milost a spásu, která přináší záchranu nesmrtelným duším.

Jak říká Klement Alexandrijský: „Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka a ta se nazývá církev.“

Od počátku je církev součástí Božího plánu se světem. Bůh myslí na záchranu člověka a tato záchrana se uskutečňuje v církvi, která vyrůstá z Boha.

Církev můžeme přirovnat ke stromu. Její kořeny jsou od počátku v Bohu, v nejsvětější Trojici. Kmen, který „vrostl do našeho světa“, je Kristus a my jsme větve na kterých má růst ovoce pravdy a lásky. Větve bývají nejviditelnější částí stromu, ale nejsou nejdůležitější. Když je uřežeme, vyrostou nové. Podstatou církve nejsou její větve (my slabí lidé), ale míza – Boží milost, láska, která proudí skrze kmen (Krista) z kořenů, jež jsou vnořeny do Boha – do společenství Nejsvětější Trojice. Protože je církev zakořeněná v Bohu, může rodit ovoce věčného života. To je podstata církve.

Řekněme si občas: „Já jsem církev.“ Já jsem ratolest na stromě života. Mé kořeny vedou skrze Krista do tajemství Nejsvětější Trojice. K živému Bohu. To je naprosto mimořádná věc, která nám dává nádhernou důstojnost, propůjčuje nám moc spolupracovat na spáse světa. Chtělo by se zvolat: „Já jsem křesťan a kdo je víc?“ Pravda, někdy jsme jako větve očesané větrem, zpola uschlé, ale dokud se držíme kmene, máme naději, že nás míza Ducha svatého oživí a pomůže nám rodit plody dobra. Církev jako strom života je krásný obraz a bude pro nás ještě krásnější, když si uvědomíme jeho velikost. Na Krista je nyní na zemi naroubována nějaká miliarda větviček – křesťanů. To už je docela schopná koruna. Nedávno mi někdo vysvětloval, že strom má kořeny stejně veliké jako korunu. Když si představíme, že v Bohu jsou všichni naši andělé strážní, světci od počátku věků, jsou to miliardy bytostí, které tvoří církev. Všichni vytváří obrovskou rodinu, kde se navzájem milují, kde společně oslavují Boha a radují se z dobra. To je velikost a krása, kterou si ani nedokážeme představit.

A to všechno připravil Bůh pro nás. Když myslíme na velikost a krásu církve, nemáme problém věřit tomu, že ji pekelné mocnosti nepřemohou. Radujme se tedy z tohoto stromu života, že máme církev a můžeme být její živou součástí. Je to čest, radost i závazek.