Když slepý vede slepého

Text k zamyšlení u příležitosti 8. neděle v mezidobí (Lk 6,39-45) | 3. března 2019

Za opatem přišel po kázání muž a posmíval se: „Ten váš Ježíš má ale bujnou fantazii. Slepý, který vede slepého! Něco takového jsem ještě nikdy neviděl!“ Opat se na něho podíval a pravil: „Vidíte, a já to vídám denně.“ Muž se na něho pohrdavě usmál: „Až mi takové slepce ukážete, tak se dám na modlení.“ Na to mu opat podal růženec a pravil: „Stačí se podívat kolem sebe a hned můžete s modlením začít. Protože denně potkáváme spoustu slepých, kteří vůbec nevidí, kam jejich životy směřují. Netuší, kam je vedou jejich touhy a rozhodnutí, že se často ženou ke zkáze. A nejen to. Oni s sebou strhávají i spousty jiných. Slepí, kteří vedou slepé, jsou všude kolem nás a někdy se dokonce i my stáváme v slepotě jejich druhy.“

Zaslepit nás mohou různé věci. Strach, hněv, sobectví, touha po bohatství, úspěchu, … Ale najdou se i ušlechtilé důvody, které nás mohou zaslepit, přivést na scestí a ponoukat, abychom s sebou strhli ostatní. Vypráví o tom jedna stará legenda.

Mučednice svatá Dorothea měla být zabita, pokud se nezřekne víry. Když se to dozvěděly její dvě sestry, přišly ji navštívit do vězení a přemlouvaly ji k obětování modlám. Vedeny sesterskou láskou ji tak chtěly uchránit před mučením a smrtí. Jak to dopadlo? Svatá Dorothea sestrám vysvětlila, že je pro ni věčný život v nebi mnohem důležitější než pár let toho pozemského. Že se ze strachu před lidmi nezřekne své lásky k Bohu. A mluvila s takovou vírou a odhodlaností, že se obě sestry k její víře přidaly a společně obětovaly své životy pro Krista.

Je to příběh, který vypráví o veliké lásce a hluboké víře. Někomu se může zdát, že je přehnaný, že pro nějakou víru nemá cenu obětovat mladý život. Ale bez víry prvních křesťanů, která je přivedla až k mučednictví, by dnes křesťanství a všechno dobré, co z něho vzešlo, nebylo. Pro mnohé je hrdinství prvních křesťanů nepochopitelné, protože zaprodávají svoji víru za mnohem bezvýznamnější věci, než je lidský život. Kolikrát se stane, že i nás naši nevěřící přátelé, často i z lásky, přesvědčují, abychom tu svoji víru nebrali tak vážně. Abychom si užili života, dokud je čas, a nelpěli na nějakých přikázáních, která nás, v jejich očích, omezují. Ale pozor, žádný rádce neponese zodpovědnost za tvá rozhodnutí.

To, že mnozí pro přeludy tohoto světa zapomínají na věčnost, neznamená, že věčný život není. Evangelium nás vybízí: „Nenechte se strhnout těmi, kdo žijí v temnotě, protože ještě nepoznali světlo víry. Ani se s nimi nesrovnávejte, nad nikoho nepovyšujte a nehledejte třísky v jejich očích, protože jedině Bůh může objektivně posoudit hodnotu našeho života. Naším úkolem je naplno využít svých schopností a darů pro budování Božího království, a tak pomoci druhým, aby viděli Boha, jeho dílo a vytvořili s ním láskyplný vztah.

Co nám k tomu může pomoci? Svatý Jan Bosko říkal: „To nejcennější, co máš, je tvá duše. Když ji ztratíš, ztratíš všechno. Když ji zachráníš, získáš všechno.“ Otázka: „Co mám dnes dělat, abych zachránil svou duši?“ je nejlepším kompasem na cestě k dobrému životu zde na zemi i ke šťastnému věčnému životu v nebi. Ve spolupráci s Ježíšem na ni hledejme odpověď.