Projít těsnými dveřmi

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Lk 13,22-30) | 25. srpna 2019

Jedna dětská hádanka se ptá: „Víte, který svatý je v nebi nejtlustší?“ „Žádný. Všichni přece museli po smrti zhubnout, aby prošli těsnými dveřmi.“ Může na tom být něco pravdy? Ve fyzické oblasti určitě ne, ale v duchovní to stojí za zamyšlení.

V českém jazyce existuje výraz „dmout se pýchou“. Používáme ho o lidech, kteří jsou na sebe hrdí. Něco se jim podařilo a jejich sebevědomí se zvětšilo. To nemusí být špatné, pokud se to nepřežene. Ale tam, kde se to přežene, vzniká problém. Člověk si o sobě myslí, že je lepší, chytřejší, zbožnější, prostě větší než druzí. Nepotřebuje, aby mu někdo něco říkal, protože je spokojený sám se sebou. To byl případ farizeů a lidí, kteří si Ježíše vyslechli, ale z jeho učení si k srdci nic nevzali. Jim Ježíš říká: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ Ví, že pýcha a samolibost působí „obezitu ducha“. A to je jedna z nemocí, které komplikují spásu člověka. Pýcha může mít různé podoby. O jedné z nich vypráví příběh:

Jednoho dne zastavil opat mnicha, který přicházel na večerní modlitbu s notýskem, do kterého si vždy něco pečlivě zapisoval. Zeptal se ho s úsměvem: „Píšeš knihu?“ Mnich zakroutil hlavou a důvěrným hlasem pravil: „Ne, pracuji na své svatosti. Píšu si, co jsem pokazil, abych to druhý den napravil.“ „To je hezké,“ pravil na to opat, „a daří se ti to?“ „Daří,“ říká samolibě mnich. „Za každý poklesek mám zaznamenán nějaký dobrý skutek. A někdy udělám dokonce za den víc dobrých skutků než hříchů. Myslím, že až mě bude Pán Bůh soudit, budu dobře připraven.“ V tu chvíli si opat promnul vousy a řekl: „No, nevím. Já si myslím, že na setkání s Bohem bude člověk připraven, až přestane počítat a začne milovat.“ Mnich se zarazil a zeptal: „A jak se pozná, že správně miluji?“ Na to se opat usmál: „Že konáš dobro nejen z povinnosti proto, abys vyvážil zlo, ale konáš ho ze všech sil proto, abys udělal lidem a Bohu radost.“

Pýcha může mít v našem duchovním životě mnoho podob. Je proto potřeba zkoumat, jaké jsou pohnutky našeho zbožného jednání. Jestli náhodou nejsou vedeny strachem, ješitností či falešnou spokojeností z plnění náboženských povinností. Můžeme si to představit jako městské hradby a v nich několik bran. A to všechno jsou klamné brány k Bohu. A mezi těmito branami se krčí úzké nenápadné dveře, na kterých stojí napsáno Boží láska. Ta má být hlavním (jediným) důvodem naší víry, lásky a zbožnosti. To, že jsem milovaný, milovaná, mě má vést k tomu, že věřím, miluji a modlím se. Pak bude naše víra radostná a nebude zatížena počítáním, co ještě dlužíme Bohu my, anebo co dluží Pán Bůh nám. Jak objevit a otevřít ony úzké dveře Boží lásky? Boží lásku objevujeme tím, že o ní přemýšlíme a rozjímáme. Otvíráme se jí tím, že děkujeme a chválíme. Modlitba díků a chval je jako klika od úzkých dveří Boží lásky, kterými máme vstupovat do vztahu (společenství) s Bohem. Hledejme tedy správné dveře a sahejme po jejich klice co nejčastěji.