Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Patrik Kužela

Patrik František Kužela OP
jáhen dominikánského řádu, mučedník nacistické totality

* Vlčnov 1915, † Osvětim 1942

p_kuzela

František se narodil jako nejmladší z osmi dětí v rolnické rodině na moravském Slovácku. Když v 11 letech odešel do Prahy na arcibiskupské gymnázium, nikdo z jeho nejbližších netušil, jak osudová je to volba. Už za studií bylo ovšem patrné, že životem půjde zrychleným krokem a s velkou kuráží. Mezi spolužáky vynikal nejen nadáním, humorem a přátelskou povahou, ale i obdivuhodnou sebekázní a touhou po hlubinách duchovního života. Ta ho ve 20 letech přivádí do řádu sv. Dominika. Přijímá jméno Patrik a s ním závazek tvrdé práce na sobě a na Pánových žních. Rodičům o tom píše:

„V klášteře se právě také začíná orat, jenomže v duši. Zítra začneme nanovo tu práci, kterou děláme vlastně znovu den co den a která je vlastně jediný úkol našeho života – znovu a znovu kypřit a hnojit zem své duše, aby se tam zrno Božího slova ujalo, aby bujně rostlo a přineslo co nejbohatší úrodu… No a podle toho, jak kdo bude z nás tu práci dělat poctivě, bude podle toho tolik chleba a úrody nejen pro nás, ale právě i pro vás všechny ostatní, kteří nám zaopatřujete tělesný chléb… “

Představení v něm rozpoznali velké intelektuální hřivny a poslali ho na studia do belgického Saulchoir. Měl se stát v budoucnu profesorem teologie. O prázdninách roku 1940 se vrátil do Olomouce a přijal zde jáhenské svěcení. Kvůli válce pokračoval ve studiích doma. 25. ledna 1941 však pro něj náhle přišlo gestapo. O tom, co mu kladou za vinu, se bratří dozvěděli z tajného dopisu z vězení v srpnu roku 1941:

„Po vzniku protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavední české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se ocitla v nepřátelské Říši… udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa, ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Tak přišli na mé jméno a zatkli mne…“

Vyšetřovací vazbu absolvoval v Olomouci a ti, co ho znali a byli s ním, vypravují o jeho statečnosti. Povzbuzoval ostatní, aby neztráceli naději a aby nikdy nezradili. Do lemů šatů, které posílal na vyprání, vkládal tajně dopisy a básně, psané na tenkém papíře. Díky tomu se nám zachovalo svědectví o jeho závratném duchovním růstu v temnotách utrpení:

„Přijměte ode mne pár slov (psaných volněji než jindy) v den, kdy začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích, kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem.“ (dopis z vězení, léto 1941)

Po kruté vyšetřovací vazbě v Brně byl odeslán do Osvětimi s pověstnou obávanou známkou RU – návrat nežádoucí. Jeho smrt je datována v osvětimské úmrtní knize dne 15. 2. 1942 a jako příčina smrti je uveden zápal plic. Dochovalo se však svědectví spoluvězně o tom, že jeho smrt byla způsobena šikanou a krutým mučením, protože gestapáky dráždila jeho neochvějná pevnost, pokora a víra. In memoriam byl Patriku Kuželovi udělen prezidentem Edvardem Benešem Československý válečný kříž „v uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Republiky československé“. Toto vyznamenání zdobí jeho symbolický hrob na vlčnovském hřbitově. V nebi však, jak věříme, zdobí jeho hlavu mnohem vzácnější vyznamenání, mučednická koruna.

Modleme se k Bohu za blahořečení bratra Patrika a k samotnému Patrikovi, aby zázrakem prokázal svou blaženost.

Svědectví o zázračném vyslyšení na přímluvu Patrika Kužely přijímá Provincialát bratří kazatelů, Husova 8, 110 00 Praha 1.

 

Vězeň

Bublá proud…
již jaro svěží, chudobky sněží
proč nesmí sem vniknout, proteplit temný kout?
Kdy stín pout odletí, pukne led mřeží,
povolí objetí pásových dveří?
Kdy křídel vzepětí zdvihne co leží?
Kdy smím zřít mraky plout
ssát tóny kamenné, jež se strun věží
a klenby lomené, tryskají, běží
jak meče plamenné v duši se vřeží?
Kdy smím zas pokleknout, Svatostan odemknout
jíst z ruky kněží, krví tvou svěží
omládnout?

„Za mnou pojď!“
Přeslechls hlas? Zve zas a zas:
Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil?
Bůh! Padám do prachu, Otci se kořím
dobroty zázraku sídlo si tvořím
ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.
Pán živý stan si sbil
sám v lůně panenském tělo si tvořím
ve chlévě betlémském v jesle se bořím
v údělu pozemském mučím se, hořím
Slinou mě potřísnil můj lid a dotrýznil!
Mé krve hlas vykoupil vás
„Se mnou pojď!“

Vstříc kynout…
v kříži duch vidí tvé dobrodiní
vím, proč do těžkých pout nás necháš někdy skout
Nic tolik netísní, neshrbí níže,
než když hřích potřísní, svědomí hryže
jediné, co vzkřísí, je břevno kříže
jen Ty jím umíš hnout
a kdo jej objímá, tulí se blíže
pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže
že spása jediná v bláznovství kříže
jí se dát proniknout – jest cíle dosáhnout
v kříži kdo bydlí, tvůj vavřín vidí
vstříc kynout.

(báseň z vězení, 25. 2. 1941)

967 Total Views 2 Views Today