Eucharistie v naší farnosti

Ke svatému přijímání máme přistupovat co nejčastěji, nejlépe při každé mši svaté. S tím souvisí také možnost přípravy ve svátosti smíření, ke které je možné přistoupit půl hodiny před každou večerní mší svatou nebo po osobní domluvě.

Kdo se ze zdravotních důvodů nemůže zúčastnit mše svaté v kostele a tam přijmout svaté přijímání, má si v rámci pravidelných návštěv zavolat kněze. Vhodným doplněním je sledování mše svaté přes Radio Proglas nebo na TV Noe. Tyto přenosy jsou určeny právě pro ty, kteří již sami do kostela přijít nemohou, nikoliv však pro ty, kteří mohou přijít.

Každý rok se na přijímání eucharistie připravují děti ze třetích tříd. Výuka ve škole je součástí přípravy, která probíhá také v kostele a na faře. K přípravě je třeba dítě rodiči přihlásit (přihlášky se rodičům nabízejí v roce, kdy jejich dítě navštěvuje druhou třídu). Součást přípravy dětí je i příprava pro rodiče.

Možnost připravit se na tuto svátost mají i starší děti a dospělí.

Co je to eucharistie?

Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný … zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

V konstituci o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium) můžeme číst: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“

Ke svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten, kdo je pokřtěn v katolické církvi, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti vylučoval, a pokud není svobodný či ovdovělý, žije v církevně platném manželství.

Kdo chce přijmout Krista ve svatém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil těžkého (smrtelného) hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

Svaté přijímání Kristova Těla a Krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu lehké (všední) hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, Kristova mystického těla, protože jsou posilovány svazky lásky mezi tím, kdo přijímá, a Kristem.

Církev vroucně doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání při každé mši svaté, které se účastní. Je pak povinností přijmout svaté přijímání alespoň jednou za rok – o Velikonocích.

Protože je v Nejsvětější svátosti přítomen sám Kristus, je jí třeba vzdávat patřičnou úctu. Návštěva Nejsvětější svátosti (adorace) „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičná uznalost vůči Kristu Pánu.“

Slovo eucharistie také znamená „díkuvzdání“, kde přijímáním Kristova Těla a Krve vzdáváme díky Bohu za spasení. Jednou z forem eucharistické adorace je i doba přípravy na svaté přijímání a modlitba díkůčinění po něm.

Viz Katechismus katolické církve

Několik pokynů církevního práva pro svaté přijímání dětí

Kán. 913, § 1 – Děti mohou pouze tehdy přistupovat ke svatému přijímání, mají-li dostatečné poznávání a jsou-li důkladně připraveny, takže podle svých možností chápou tajemství Krista a mohou s vírou a zbožností přijmou Tělo Kristovo.

Kán. 914 – Je především povinností rodičů a těch, kdo je zastupují, jakož i faráře, postarat se, aby děti po dosažení užívání rozumu byly řádně připraveny a co nejdříve se posilnily tímto božským pokrmem po vykonání předchozí svátostné zpovědi. Farář dbá o to, aby ke stolu Páně nepřipustil děti, které nedosáhly užívání rozumu nebo nejsou podle jeho mínění dostatečně připravené.

Katecheze o svátosti eucharistie od papeže Františka

Eucharistie tvoří spolu se křtem a biřmováním jádro „křesťanské iniciace“ a je zdrojem samotného života církve. V této svátosti lásky totiž pramení každá autentická cesta víry, společenství a svědectví.

Již to co vidíme, shromažďujeme-li se ke slavení eucharistie, mše, nám umožňuje vytušit, co se chystáme prožívat. Ve středu prostoru určeného ke slavení je oltář, stůl pokrytý ubrusem, což navozuje dojem hostiny. U stolu je kříž, který ukazuje, že se na tomto oltáři přináší oběť Kristova. On je duchovním pokrmem, kterého se nám tam dostává pod způsobami chleba a vína. Vedle obětního stolu je ambon, tedy místo, odkud se hlásá Boží Slovo a které ukazuje, že se tam shromažďujeme, abychom naslouchali Pánu, který promlouvá skrze Písmo svaté, a že pokrmem, který tam dostáváme, je také Jeho Slovo.

Slovo a Chléb se ve mši stávají jedním celkem jako v Poslední večeři, kdy se všechna Ježíšova slova, všechna znamení, která učinil, kondenzovala v gestu lámání chleba a podávání kalicha, které předjímalo oběť kříže, a ve slovech: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo… Vezměte, pijte, to je kalich mé krve“.

Ježíšovo gesto při Poslední večeři je nejzazším díkůvzdáním Otci za Jeho lásku a Jeho milosrdenství. „Díkůvzdání“ se řecky řekne „eucharistie“. Proto se tato svátost nazývá eucharistie. Je vrcholným díkůvzdáním Otci, který nás tolik miloval, že nám z lásky dal svého Syna. Výraz „eucharistie“ v sobě proto zahrnuje celé toto gesto, které je gestem Boha a zároveň člověka, gestem Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka.

Slavení eucharistie je tedy mnohem víc než pouhá hostina: je vlastní památkou Ježíšovy Paschy, ústředního tajemství spásy. „Památka“ neznamená jen vzpomínku, pouhou připomínku, nýbrž skutečnost, že kdykoli slavíme tuto svátost, účastníme se tajemství umučení, smrti a vzkříšení Krista. Eucharistie je vrcholem spásonosného Božího činu: Pán Ježíš se stává chlebem lámaným pro nás, neboť nás obdařuje svým milosrdenstvím a svou láskou, takže obnovuje naše srdce, naše bytí a způsob, kterým se vztahujeme k Němu a k bratřím. Proto, když přistupujeme k této svátosti, říká se jí „svaté přijímání“ (ricevere la Comunione – dosl. přijmout společenství, pozn. překl.). To znamená, že mocí Ducha svatého nás účast na eucharistickém stolu jedinečně a hluboce připodobňuje Kristu a dává nám již nyní předběžně zakoušet plné společenství s Otcem, které bude charakterizovat nebeskou hostinu, kde se budeme se všemi svatými radovat z kontemplace Boha tváří v tvář.

Drazí přátelé, nikdy neděkujeme Pánu dostatečně za dar, který nám věnoval v eucharistii! Je to veliký dar a proto je velmi důležité účastnit se nedělní mše. Jít na mši nejenom se modlit, ale také přijímat eucharistii, chléb, který je tělem Ježíše Krista, jenž nám dává spásu, odpouští nám a sjednocuje nás s Otcem. Je krásné to činit! Jdeme na mši každou neděli, protože je to den Pánova zmrtvýchvstání. Proto je neděle pro nás tolik důležitá. V eucharistii vnímáme vlastní příslušnost k církvi, Božímu lidu, Božímu Tělu, k Ježíši Kristu. Nikdy nedokážeme pochopit veškerou její hodnotu a bohatství. Prosme Jej proto, aby tato svátost v církvi nadále uchovávala Jeho živou přítomnost a ztvárňovala naše společenství v lásce a sdílení podle srdce Otcova. A činíme tak po celý život, ale začíná se dnem prvního svatého přijímání. Je důležité, aby se děti dobře připravili na první svaté přijímání a každé dítě k němu přistoupilo, protože je to po křtu a biřmování první krok mohutné příslušnosti k Ježíši Kristu.

Katecheze papeže Františka pronesená při generální audienci v roce 2014, převzato z www.radiovaticana.cz.