Svátost smíření

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní | 6. prosince 2015

Slyšíme slova sv. Jana Křtitele z pouště… nejeden z nás by rád využil příležitost odskočit z toho předvánočního shonu do klidu, tepla, chvíli si vydechnout a odpočinout. Ale není poušť jako poušť. Aby přinesla užitek, je třeba k tichu pouště přidat Boží slovo a řeku milosti.

Jan Křtitel je předobrazem služebníků církve, kteří hlásají Boží slovo a nabízejí živou vodu svátostí. I dnes platí jeho výzva: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán…“

V životě člověka se snadno nakupí hory toho, co pak přebývá a omezuje (hříchy, zlozvyky), a vyhloubí jámy toho, co chybí. Čeho bych se měl vzdát a co bych měl do svého života naopak vnést? To je důležitá otázka dnešní neděle.

Jan Křtitel vybízel, aby se lidé zbavili hříchů. A my právě vstupujeme do Svatého roku milosrdenství, kde jako první výzva zaznívá také pozvání ke smíření. Zvláště vůči těm, kteří už u zpovědi nebyli velmi dlouho. Dovolme Bohu, aby nás osvobodil od zla, které nás zraňuje. Nechme se uzdravit jeho láskou a odpuštěním.

Abychom mohli tuto svátost s užitkem přijmout, řekněme si pár bodů k jejímu průběhu.

Je nesmírně užitečné, když se svátost smíření stane „rodinnou záležitostí“. Je krásné, když se rodina naučí společně na tuto svátost připravovat. Všichni pak společně mohou začít novou životní etapu. Učme se společně odprošovat, odpouštět a pak se společně vypravit na poušť kostela, kde přijmeme toto odpuštění. Nový začátek pak můžeme společně oslavit. To je nejlepší prožívání Adventu, nejlepší příprava na Vánoce.

Důležitější, než bychom si mysleli, je příprava na svátost smíření.

Při přípravě jde o poznání sebe a přiznání svých hříchů. Mnohdy pomohou našemu svědomí zpovědní zrcadla. Ale mohou nám pomoci i naši blízcí. Nebojme se zeptat: „Co tě na mě mrzí? Je něco, čím ti ubližuji, čím tě zklamávám a zraňuji?“ Hřích je smrtelná choroba, a když nás někdo upozorní, že jsme nemocní a hrozí nám smrt, je to důvod k veliké vděčnosti. Umějme za to poděkovat. Vzbuďme lítost a nezapomeňme se omluvit těm, kterým jsme ublížili. To všechno patří k dobré přípravě.

Vlastní slavnost

Pak přijde vlastní slavnost svátosti smíření. Ano, je to slavnost jako svátost křtu nebo manželství. Ta začíná pozdravem a znamením kříže. Na úvod je dobré se představit. Ne jménem, ale stručně uvést svůj věk, stav, zda jsem pracující či student. To je důležité zvláště, když se vyznáváme cizím zpovědníkům.

Pak následuje vyznání. Přicházíme, abychom se setkali s lékařem a soudcem. Často máme v sobě tu touhu, aby naše minulost vyzněla co nejlépe, přirozeně se bojíme Božího soudu. Ale Bůh je přece náš obhájce. Chce nás nejen uzdravit, ale spojit svůj život s námi. Kněz je zde prostředník tohoto obdarování. Skrze něho hovoříme k Bohu. Zde platí: Čím více Bohu odevzdáme, tím více obdržíme. Pro své hříchy máme mít odsouzení a pro pády druhých pochopení. Nebojme se být velkorysí v přiznání svého hříchu. Vyznání zakončíme vyslovením lítosti.

Když dostaneme pokání, nezapomeňme, že zde nejde o náhradu za hříchy, ale o poděkování za dar odpuštění.

Když nám kněz uděluje rozhřešení, mysleme na Boha, který nás v tu chvíli objímá jako milující otec a dělá za našimi hříchy definitivní tečku. Bůh nám dal nový začátek, nevracejme se zbytečně k tomu, co bylo špatné. U sebe, ani u druhých lidí.

Radost z očištění

Zpověď je stvořitelský čin. Nejsme jen očištěni, ale stáváme se novým stvořením. Setkali jsme se s Božím milosrdenstvím a jsme pozváni stát se sami milosrdnými. Takovými, jaký je Otec. Přeji nám všem, abychom přijali plody dobré svaté zpovědi a o ně se také náležitě dělili.