Blázni pro Krista

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle v mezidobí (Mk 1,14-20) | 21. ledna 2018

Možná jste někdy slyšeli, jak někdo říká o někom bláznivém: „To je ale jura.“ Toto označení pochází z ruského slova „jurodivý“ a v pravoslaví označuje člověka, který se stal „bláznem pro Krista“. Rozhodl se následovat Ježíše takovým způsobem, že to u ostatních mohlo vzbudit pohoršení. Svatí „jurodiví“ vzešli v pravoslavném prostředí z mnichů, kteří se dostali do měst a stali se pro jejich obyvatele provokativní výzvou k obrácení. Většina začínajících mnichů odcházela do ústraní s mottem: „Nechte mě na pokoji, ať se mohu setkat s Bohem.“ A někteří se pak vrátili s postojem: „Nenechám vás na pokoji, dokud se i vy s Bohem nesetkáte.“

Na západě bychom k takovým svatým mohli přiřadit například svatého Františka z Assisi, který se vzdal všeho, dokonce se na soudu svlékl ze šatů a vrátil je otci, aby ukázal své odhodlání následovat Krista chudého a pokorného. Přestože se jeho chování jevilo jako bláznivé, hluboce proměnilo dějiny křesťanství. Moc oslovit a změnit svět k lepšímu však nevycházela z toho, že František jednal radikálním a šokujícím způsobem. Síla Františkovy svatosti vycházela z hluboké a čisté lásky, kterou choval k Bohu. Z veliké lásky se stal „bláznem pro Krista“ a následoval ho bez ohledu na to, co lidé říkají. A mnohým tak otevřel cestu k Bohu.

V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš povolává učedníky. Ti všechno nechají a jdou za ním. Z úryvku se dá těžko poznat, zda odešli s představou, že je Ježíš právě teď potřebuje, nebo s vědomím, že se už nikdy ke své práci a rodině nevrátí. Ale z celkového kontextu je jasné, že se jejich život zcela obrátil.

V tomto týdnu jsem již hovořil o své cestě ke kněžství. Dnes chci vzpomenout zase jinou cestu ke kněžskému povolání. Jeden kněz vyprávěl: „Zpočátku jsem dával Bohu své ‚ano‘ jen v malých, všedních věcech. Když mě Bůh potřeboval a skrze svědomí zavolal k modlitbě, tak jsem se modlil, když mě volal k boji s pokušením, tak jsem se snažil bojovat, když mě volal ke konání dobrých skutků, tak jsem se je snažil vykonat. Tak se postupně prohlubovalo a rostlo moje spojení s Kristem. A jak čas běžel a já přemýšlel, jak naložit s životem, probudila se ve mně touha žít s Ježíšem pro druhé. A tak jsem mu jednou v modlitbě nabídnul sám sebe. A po nějaké době jsem při modlitbě otevřel evangelium a tam stálo: ‚Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!‘ Byl jsem už starší a někteří se na mě dívali jako na blázna. V tolika letech a jde studovat! Ale s Boží pomocí jsem všechno zvládl a sloužím Pánu. A jsem za to rád.“

Přijmout Ježíšovo volání k následování je základem každého křesťanského života. Každého z nás Ježíš volá ke svatému životu, některé v manželství, jiné v kněžství, zasvěceném životě či jiné službě. A čeká na naši odpověď. Nebojme se přijmout jeho volání. Nebojme se dát najevo, že jsme jeho. I když se o svatost usilující manželé, kněží, řeholníci a řeholnice někdy jeví našemu světu jako blázni, opak je pravdou. Není důležité, jak nás vidí tato společnost, ale jak to vidí Bůh. Jednou vyjde najevo, že ti, kdo se stali v očích světa „blázny pro Krista“, udělali tu nejmoudřejší věc, jaká se dá na tomto světě udělat.