Bůh je shovívavý

Rodiče dospívajících dětí řeší občas bolestivý spor. Jednoho dne přijde jejich ratolest s tvrzením: „Vy mě nemáte rádi! Kdybys mě měl rád, tak mi dovolíš…, kdybys mě měla ráda, nebudeš mi zakazovat…“ A následuje množství různých věcí počínaje mobilem a konče kamarády. Kdybyste mě měli rádi, nebudete mi nic přikazovat… dáte mi zázemí, peníze a svobodu a necháte mě užívat si života.

V tu chvíli proběhne mámě a tátovi myslí posledních pár let. Bezesné noci nad postýlkou, desítky či stovky zrušených akcí, tisíce hodin práce a obětí, které byly přineseny z veliké lásky, a nyní jsou dítětem přehlédnuty a zapomenuty, jako by nikdy nebyly. Je to hořká chvíle, když nevděk světem vládne.

Přesto dobrý rodič na své nevděčné dítě nezanevře. Vnímá stav jeho zrání a s velikou trpělivostí mu domlouvá a vysvětluje, proč na něj má požadavky a proč ho chrání některými zákazy. A když dítě neposlechne a udělá co nemá, přichází na řadu odpuštění. Vrcholný projev mateřské a otcovské lásky.

A podobně s námi jedná Bůh. Dává nám vše a my to bereme jako samozřejmost. Dává nám dobré rady a my je bereme jako omezení. A když ho neposlechneme a zničíme si život hříchem, nenechá nás v bídě, ale nabízí nám odpuštění a uzdravení. Má nás rád. Má s námi slitování – a to je krásné. Slitování se všemi – a to je problém.

On má slitování nejen s těmi, kdo si jeho lásku „zaslouží“, ale i s těmi, kteří ji vytrvale odmítají. Miluje ty, co se snaží vést dobrý život, i ty, kteří jsou vyloženě zlí. A miluje je všechny úplně stejně. A tato jeho láska je někdy nad naše chápání. Chceme, aby Bůh rychle potrestal a odstranil zlé lidi, protože pak by se těm hodným žilo lépe. A zlobíme se, když to tak není. Nechápeme jeho shovívavost s notorickými hříšníky. Ptáme se: „Bože proč dopouštíš, aby lidé dělali ve světě zlo?“ a dostáváme paradoxní odpověď: „Protože vás mám všechny stejně rád.“

A tato jeho láska nás přivádí k dalším těžko pochopitelným věcem.

Do chrámu přijde člověk a modlí se: „Bože, když mne uzdravíš, dám peníze do chrámové pokladny.“ Nic, je pořád nemocný. „Bože, když mne uzdravíš, nebudu už hřešit.“ Nic, je pořád nemocný. „Bože, když mne uzdravíš, budu ti věrně sloužit.“ Nic, je pořád nemocný. Přijde jiný, poklekne nedaleko a modlí se: „Pane jsem chudák, hříšník, nevděčník, přesto tě prosím: uzdrav mne.“ A najednou je zdráv. První nemocný člověk se zlobí a ptá se: „Bože, jakto že jsi mu pomohl? Vždyť se modlil jen chvilku, nic ti neslíbil a nic ti neobětoval!“ A tu mu Bůh odpoví: „Protože ho mám rád.“ „A proč jsi nepomohl mně? Mne nemáš rád? Vždyť jsem se tak dlouho modlil a tolik ti toho slíbil.“ „Mám tě rád úplně stejně jako jeho, ale nepomohu ti, dokud to nepochopíš.“

Příběh nám říká, že s Bohem se neobchoduje. Boží pomoc nemůžeme získat zásluhami, ani koupit sliby. Můžeme ji jen přijmout jako dar daný z lásky. Rozjímání nad Boží láskou nás má osvobodit: nedívej se na sebe, nepřemýšlej co si zasloužíš a co ne. Uvědom si, že ti Bůh dává víc, než jsi schopen si představit. Nechej své srdce, aby odpovědělo na jeho lásku. Poznej, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.

O Boží lásce je dobré rozjímat, ale ještě lepší je ji žít. A k tomu nás mohou povzbudit i výroky dnes již zesnulého františkána P. Bernarda Říského:

• Láska nepotřebuje odměnu, láska žije tím, že sama dává.
• Láska neroste ve vatičce, nebolí nás jen to, co je nám lhostejné.
• Láska není vůbec snadná – protože její pravdivost se projevuje až v tom těžkém, jinak řečeno na kříži – a ona nás časem ukřižuje, ale tím nám pak otevírá nové perspektivy, novou rovinu života.
• Láska roste tím, co dá – ztrácí – a je to moc krásné.
• Problém je v tom, že láska nemá hranic, chce všechno. A my z toho máme často strach a uhýbáme. Ale i takové nás Bůh má rád. Rozhodněme se mu za vše děkovat. I tehdy, když všemu nerozumíme. Vše, co Bůh dává, je pro naše dobro.