Bůh nás dává na první místo

Text k zamyšlení u příležitosti 13. neděle v mezidobí (Mk 5,21-43) | 1. července 2018

Jednoho dne dorazili do kláštera důležití hosté a očekávali, že je opat řádně přivítá. Ten však právě započal v kapli modlitbu breviáře. Když ho vrátný našel a vyzval: „Otče musíte jít do přijímacího pokoje, čekají vás důležití hosté,“ on se usmál a pravil: „Až se pomodlím, hned je přivítám.“ Když pak seděl večer s mnichy u stolu, ptali se ho: „A to se nebojíte, že se vážení hosté urazí?“ Opat pokrčil rameny a pravil: „Obavy někdy mám, ale nemohu jinak než dávat Boha na první místo, protože i on – Bůh dává na první místo každého člověka.“

Mít Boha na prvním místě je důležitým cílem duchovního života. Důležitost tohoto postoje se táhne jako zlatá nic celým evangeliem. Jak toho dosáhnout? I dnes se můžeme k tomuto postoji přiblížit tím, že se zadíváme na poselství dnešního úryvku evangelia.

Ten nám připomíná, že každý člověk je pro Boha jedinečný. Ježíš připlouvá k lidem, kteří na něho čekají. Je to veliký zástup. Ale Ježíš je nevnímá jako dav, ale má v patrnosti konkrétní potřeby každého z nich. A my vidíme dvě postavy. Jairos, představený synagogy, muž známý a vážený. Padne Ježíšovi k nohám a veřejně přede všemi žádá o pomoc pro svou umírající dceru. Vedle něho slyšíme o neznámé ženě, která se skrytě dotkne jen Ježíšova šatu a doufá v Boží uzdravení. Oběma se dostává pomoci. Ale nejen jim. Evangelium totiž hovoří o třech velkých darech.

O daru života, který Ježíš vrátí dvanáctileté dívce, o daru zdraví, kterým obdaruje dlouho nemocnou ženu, a tím třetím je dar víry, kterým Bůh touží obdarovat každého. Lekci víry dostal představený synagogy, neznámá žena, všichni ti, co to viděli, ale i my, kteří těmto slovům můžeme naslouchat.

Ptali se jednoho teologa, který z těch darů považuje za největší. Jairos získat zpět milovanou bytost. Co může být cennější než navrácení života? Neznámá žena získala po létech utrpení a strastí vysněné zdraví. Za nejcennější však může být považován dar víry. Neznámá žena ví, že Bohu na ní záleží, že je milována. Jairos byl zbaven strachu, ví, že je tu někdo, kdo mám moc na životem i smrtí. A my všichni ostatní? Krom toho vysloveného víme, že i my máme naději. I kdyby okolnosti našeho života a světa, ve kterém žijeme, vypadaly sebevíc tragicky, nemusíme se bát. Bůh o nás ví. Chce nás vést do šťastné věčnosti. Má tedy smysl dát Bohu první místo našeho času, našeho snažení. S důvěrou představeného synagogy a s pokorou neznámé ženy nabídněme Bohu svou ochotu, to nejlepší, čeho jsme schopni, nejen to, co zbude.