Bůh nás zve k přemýšlení a spolupráci

Text k zamyšlení zvláště pro vycházející školní mládež u příležitosti 11. neděle v mezidobí (Mk 4,26-34) | 17. června 2018

Celou promluvu si můžete také poslechnout:

Jednoho dne přistihl opat nějakého člověka, jak říká malým dětem: „Do kostela nechoďte, žádný Bůh není!“ Zastavil se u něho a otázal se: „Proč to těm dětem říkáte?“ Muž se na opata podíval a spustil: „Věřící nebo nevěřící vždyť je to jedno. Já mohu klidně tvrdit, že Bůh není, a má to stejnou váhu, jako když vy říkáte, že je. Každý má právo mít a hlásat svoje přesvědčení.“ Opat jen zakroutil hlavou a odpověděl: „Můj synu, myslím, že se mýlíte. Má víra a vaše nevěra se nedá srovnávat. Zatímco má víra vyrostla z dlouholetých modliteb, zkoumání Písma a učení křesťanských otců, vaše nevěra je v lepším případě důsledkem nějakého zklamání a v tom horším důsledkem lenosti Boha hledat a o víře přemýšlet. To, že něco neznáte, neznamená, že to neexistuje. A to, že jste Boha zatím nenašel, vás neopravňuje k tomu, abyste bránil v hledání druhým lidem.“

Proč někteří lidé nemají víru a nehledají Boha? Protože je to náročné. Slyšeli jsme to i v dnešním evangeliu. Ježíš mluví v podobenství, aby své posluchače vedl k přemýšlení. A myslet znamená pro některé trpět. V dnešní době, kdy se dělá vše proto, aby se lidé nemuseli namáhat, je snaha přimět někoho myslet nepopulární. Ale jsou ještě lidé, kteří vzpomínají, že je nejvíce naučili ti učitelé, kteří měli nejvyšší nároky. Těm vděčí za to, co umí a kým jsou. A takovým učitelem je i Ježíš.

Ježíš nás vede k přemýšlení. Nabídne podobenství a nás vybízí k jeho promýšlení. Zaseje semínko a čeká, jestli mu dopřejeme vzrůst. Vede nás, abychom o všem, co nám předkládá, s ním rozmlouvali a diskutovali. (Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval…) Chce, abychom v kostele mši nejen odstáli, ale abychom při ní dobře naslouchali a přemýšleli o tom, co tam zazní.

Stěžovala si mladá žena, že se jí nic nedaří, manželství, výchova, práce. „Tak se modli a choď do kostela,“ radila ji sousedka. Žena byla zoufalá, a tak šla v neděli na mši svatou. Ale hned jak se vrátila, už si stěžovala, že to nepomohlo. „A čím jsi se tam inspirovala? Co tě tam oslovilo? Co jsi změnila na svém smýšlení a jednání?“ ptala se sousedka. „Nic,“ zazněla stručná odpověď. „No tak se nediv. Víra není o tom, že navštívíme kostel a Bůh za nás všechno udělá a k dobrému změní. Je o tom, že navštívíme kostel a v modlitbě hledáme řešení svých problémů. A když ho objevíme, prosíme o sílu ho dobře uskutečnit. Přijmeme semínko pravdy, lásky, pokoje, a pak uděláme vše proto, aby v našem každodenním životě vyrostlo a přineslo užitek. Víra je celoživotní spolupráce s Bohem. A na konci této spolupráce je štěstí a radost.“

Přeji vám odvahu hledat pravdu, krásu a lásku, které jsou skryty v Bohu. Přeji vám odvahu myslet v souvislostech. Posunout (tento svět) kulturu, vědu, mezilidské vztahy či víru o kus kupředu. Bůh nás (nestvořil jako diváky) stvořil jako partnery a spolupracovníky na spáse světa. To je veliká věc. Nezapomeňme na to.