Bůh Stvořitel

Text k zamyšlení u příležitosti 13. neděle v mezidobí | 1. července 2012

Začínají prázdniny, a to je čas, kdy se máme zastavit a odpočinout si. Přerušit pracovní shon, vycestovat, objevovat krásy světa a přírody. A přitom si můžeme položit otázku: „Jak to, že je svět tak krásný a pestrý? Kde se to všechno vzalo?“

Někteří vědci říkají, že je to náhoda, že se vše vyvinulo do podoby, kterou vidíme dnes. Oproti tomu stojí názor jiných vědců, kteří přirovnávají vesmír a přírodu ke složitému hodinovému stroji, kde do sebe vše dokonale zapadá. Jak by taková souhra mohla vzniknout jen díky nějaké náhodě?

Slavný přírodovědec a astronom Mikuláš Koperník k tomu říká: „Kdo by se neoddal obdivu k všemohoucímu Staviteli, pozoruje-li a rozvažuje-li nádherný řád stavby světa vedené božskou moudrostí!“

Teologie si neklade za cíl rozluštit jak přesně vznikl svět, ale vyznává, že za jeho vznikem stojí nekonečný Bůh. Od něho vše pochází a k němu všechno směřuje.

Svět je krásný a biblická kniha Moudrosti nás vybízí k tomu, abychom za jeho nádheru vzdávali chválu Bohu. Bohu Otci, který ho stvořil, Kristu, který ho vykoupil a Duchu svatému, který ho udržuje při životě. To je důležitá odpověď pro ty, kdo připouštějí, že Bůh stvořil svět, ale říkají, že ho pak opustil. Naše víra nás přivádí k poznání, že Bůh svět stvořil a má s ním svůj plán. Ten se uskutečňuje skrze Krista a my ho můžeme objevovat a prožívat skrze působení Ducha svatého.

Jak jsme již uvedli, kniha Moudrosti hovoří o tom, že svět byl stvořen k Boží slávě. Lidé se však nechali zmást a místo Boha – tvůrce, začali oslavovat stvoření. Pro knihu Moudrosti je takovým příkladem Egypt, který se klaní zvířatům a modlám. Místo toho, aby člověk skrze krásu světa poznal Boha a přilnul k němu, vrhne se na stvoření a na Boha zapomene. Důsledkem takového jednání je smrt.

Tomuto omylu podlehl i svatý Augustin, který ho později litoval a napsal krásné vyznání: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak pradávná a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Byls uvnitř ve mně, já však venku. Tam jsem tě hledal; sám znetvořený na krásné tvory číhal jsem, na dílo tvých rukou. Ty jsi byl se mnou, já však s tebou ne. Ti tvorové mě vzdalovali od tebe, ač ani oni bez tebe by nebyli. Hlasitě jsi na mě zavolal a prolomil mou hluchotu. Zářil jsi, ze slepoty jsi mě v mžiku uzdravil. Svou vůni jsi kolem rozprostřel, ucítil jsem tě a z hloubi vydechl. Poznal jsem tě a hladovím teď a žízním po tobě. Dotkl ses mne. Touha po tvém pokoji mě stravuje.“

Moudrý je ten, kdo se neklaní jen kráse světa, ale za touto krásou poznává velikost stvořitele a přichází, aby se poklonil jemu. Odejde stonásobně obdarovaný. Krásné umělecké dílo je cenné a musí se chránit a opatrovat, ale uznání a chvála patří jeho autorovi. A kdo se k autorovi vypraví, zjistí důležitou věc: dílo vede k autorovi a autor vede k pochopení díla. Jen s jeho pomocí mu porozumíme tak, že nám přinese dokonalý užitek.

Bůh stvořil svět. Má s ním svůj plán a my jsme součástí tohoto plánu.

Papež Benedikt XVI. k tomu říká: „Nejsme jen nahodilým a nesmyslným produktem evoluce. Každý z nás je plodem konkrétní Boží myšlenky. Každý z nás je tu žádoucí, je milován a má tu své místo“ (Benedikt XVI. 28.4.2005).

Jsem chtěný, milovaný, mám tu své místo. Tato myšlenka je pro každého člověka velikou výzvou. A když se ptáme, jak na tuto výzvu máme odpovědět, můžeme se inspirovat jedním rozhovorem:

Jeden mladík se trápil: „Jsem tak malý a nepatrný, připadám si úplně zbytečný.“ Mudrc mu na to pověděl: „Žádný člověk není zbytečný, protože každý člověk může změnit a zachránit svět.“ Mladík o tom pochyboval: „Jak já mohu změnit či dokonce zachránit svět?“ Nato mu mudrc odpověděl: „Stačí, když uděláš všechno pro to, aby místo kde žiješ bylo po tvém odchodu v lepším stavu, než bylo v době tvého příchodu…“