Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Bůh touží po člověku

Text k zamyšlení zvláště pro prvokomunikanty a jejich rodiče u příležitosti 9. neděle v mezidobí (Mk 2,23 – 3,6) | 3. června 2018

Celou promluvu si můžete také poslechnout:

Milá Terezko, Aničko, Natálko, milý Romane, Tobiáši, Ondro a Davide,

mám velkou radost, že mohu spolu s vámi projít touto branou ke svátosti smíření (včera) a (dnes) ke svatému přijímání. Víte, že máme sedm svátostí. A dnes budete těmi, kteří již tři z nich přijali. Ale pozor. Mezi svátostí křtu a těmi, co přijímáte teď, je rozdíl.

Křest jsme přijali, když jste byli malí, jste křesťany, a to vám už nikdo nevezme. Na druhou stranu, křest se už nebude opakovat, ten můžete přijmout jen jednou v životě. Je to jako získat vzácnou medaili, první místo, kterým se zapíšete jednou provždy mezi vítěze. Zároveň víme, že to vítězství není ani tak naše zásluha, ale vybojoval nám ho sám Ježíš.

Pak jsou tu ale další dvě svátosti (svátost smíření a eucharistie), které fungují trochu jinak. Dnes nezískáte nějakou další medaili, dnes si to můžeme představit jako slavnostní vstup do krásného zámku. Slavíme sice to, že do něj vstoupíte, ale to nejlepší je teprve před vámi. Máte celý život k tomu, abyste objevovali všechny jeho komnaty, překvapení a poklady. A byla by škoda zůstat stát u dveří.

Drazí rodiče, bratři a sestry,

dnešní biblická čtení nás vedou k zamyšlení nad prožíváním tzv. „svátečního dne“, tedy dne odpočinku, dne Páně. Víme, že jde o jedno z Božích přikázání. Víme, co se má a co ne. Víme, že Izraelité tento příkaz (v jejich případě ohledně dne sobotního) přesně vyložili. Bylo dáno, co se ještě smí a co je hřích. A i když Pán Ježíš přinesl do tohoto smýšlení revoluci, přišel, aby nám ukázal Otce, máme i my tendenci vypočítávat, co se ještě smí, co je dovoleno, a co už je hřích.

Podívejme se na Ježíše. On nás přišel osvobodit. A projev svobodného člověka je žasnutí nad Božím dílem, radost z Božích darů, umění se s nimi dělit, zakoušení toho, že jsem milován samotným Stvořitelem, zakoušení ve společenství. Otec biskup Josef minulou neděli hovořil (mimo jiné) o novodobém otroctví. Kdy člověk pod záminkou svobody upadá do nejrůznějších závislostí. Stává se závislým na svém majetku, zajištění, výdělku. Ptal jsem se před časem jednoho tatínka, proč, když je věřící, nechodí se svými dětmi v neděli na mši svatou. A on mi odpověděl: „Teď není čas chodit do kostela, je třeba pracovat.“ Nebyl čas tehdy, nebyl ani později.

V pátek jsme si s dětmi říkali, zda Bůh potřebuje v kostele nás nebo my Boha. Svým způsobem jedno i druhé. Bůh je Bohem i bez nás. Ale dává nám toto životní pravidlo, protože nás stvořil a ví, že my potřebujeme jeho. A chce nás chránit před naší „soběstačností“, protože jen on může naši duši nasytit. Na druhou stranu můžeme říci, že i on potřebuje nás. Proč? Protože miluje člověka. Protože nás chtěl, nás stvořil a má s námi plán. A chce nám pomáhat tento plán uskutečnit, abychom byli šťastní. A i když my někdy neposlechneme, i když jdeme jinou cestou, stále nás touží znovu povzbuzovat, uzdravovat rány našich hříchů.

V posledním Katolickém týdeníku v úvaze pro dnešní neděli jeden kněz použil parafrázi staré písně od kapely Olympic: Osmý den. Máme si představit, jak tuto píseň zpívá Bůh pro nás. „Z kraje týdne málo jsem ti vhod, ve středu pak ztrácíš ke mně kód, sedmý den jsem s tebou, i když sám, osmý den schází nám.“ Ano, Bůh touží po člověku a je s námi, i když bychom my byli daleko. Chce, abychom byli s ním. Chci popřát nám všem, abychom stále více zakoušeli to, že má smysl být vůči Bohu velkorysý. Nejen, že se budeme snažit udělat to, co nám říká jeho přikázání, ale že budeme žít jako lidé, kteří denně na vlastní kůži zakoušejí, co to je být Božím dítětem.

49 Total Views 2 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *