Byl pozván také Ježíš

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí | 17. ledna 2016

Dnešní evangelium je často čteno právě při svatbách, ale jeho poselství je mnohem širší. Ano, Bůh již při stvoření člověka ukázal svůj záměr, který je naplňován v manželství. Ježíš jej potvrdil, manželství povýšil na svátost. Plnost lidství se projeví v soužití muže a ženy. Nicméně Pán Ježíš také vysvětluje, že nejsou všichni povoláni k manželství, ať už tím, že jsou pro něj nezpůsobilí nebo se ho zřekli pro nebeské království.

Každopádně právě na svatbě Ježíš koná svůj první zázrak. Děje se tak na přímluvu Panny Marie. Ať už to byl záměr nebo shoda okolností, víme, že sám Ježíš často právě k manželství přirovnává vztah Boha a člověka (viz 1. čtení). A je to právě rodina, kde se na prvním místě má objevovat Boží láska a krása, kde se mají jednotliví členové stávat milujícími a krásnými. A asi tušíme, že není řeč jen o kráse tváře, o kráse tělesné.

Jeden muž si vzal krásnou ženu. Po čase ho potkal kamarád a pravil: „Ty se máš, že se můžeš každý den dívat na tak krásnou ženu.“ A on mu odpověděl: „Když s ní každý den žiješ, zjistíš, že není tak důležité, jestli je krásného vzezření, ale jestli je milující, trpělivé a laskavé stvoření.“

A to platí stejně o ženě, jako o muži, jako o každém z nás. U každého záleží, jakým je obrazem Boha, nakolik se podobá svému Stvořiteli. Jakým jsem já stvořením? Snažím se být milující, trpělivý, laskavý? Ať už v rodině či ve farnosti, nastavujeme si navzájem zrcadlo. Jsme pak v pokušení to hned oplatit. Zvláště tedy v manželství se učme láskyplně upozornit na nedostatky a pokorně tyto výzvy přijímat. Na svatbě v Káni došlo víno a Maria vyzve služebníky, aby udělali, co jim řekne Ježíš. I když to bude obyčejná věc, možná nepochopitelná a zdánlivě nesmyslná. I život v rodině – vlastní či farní – stojí na obyčejných věcech. Každý do těch vztahů vloží to, co umí. Někdy ale čekáme, že začne ten druhý. Když on, tak já… Nečekejme na druhé. Buďme první ve službě lásky. Začněme my. Pozdravme, poprosme, poděkujme, pochvalme, pomozme. Cokoli nezištně vložíme do našich vztahů, Bůh to promění, požehná.

Svatebčané se v Káni dočkali okamžité pomoci. Měli štěstí, že pozvali Marii a Ježíše. Říká se, že štěstí máme jít naproti. V našem případě to znamená zvát Boha do svého manželství, rodičovství, přátelství…

Často se na to zapomíná. Zvláště, když se mají mladí lidé rozhodnout pro svou životní cestu. Bývaly doby, kdy se domlouvaly sňatky z rozumu, v minulém století pak začaly vítězit ty z vášnivé lásky. Snad přichází doba, kdy budeme toužit o rozpoznání Božího povolání. Pak budeme přijímat partnera či partnerku jako mimořádný Boží dar, pak třeba mnozí mladí budou schopni uslyšet, že je konkrétně volá Bůh, aby jako řeholníci, kněží či jiným způsobem budovali Boží království. Na přijetí povolání se musí podílet všechny rozměry našeho bytí. Rozum, cit i vůle. To vše podpořené vírou: vědomím, že Bůh mě chce vést tou nejlepší cestou.

Milí manželé, rodiče, ale i všichni ostatní, ať už žijete sami nebo se na svou životní cestu připravujete, žijme s vědomím, že se máme stále více stávat Bohu podobnými, v Božích očích krásnými. To se podaří jen za předpokladu, že ho budeme zvát a snažit se uskutečnit to, co nám řekne.