Být v chrámě a být chrámem

Text k zamyšlení u příležitosti 13. neděle v mezidobí | 26. června 2016

„Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jeden člověk, když četl toto Ježíšovo postesknutí, pravil: „Hold přišel ve špatné době. Dnes je v Izraeli hotelů, že by si mohl vybírat.“ Zní to prakticky, ale Ježíšovi zde nejde jen o střechu nad hlavou. Trápí ho něco horšího. Lidská lhostejnost, nezájem a nepřijetí. I ti, kdo o něho projeví zájem, tak činí jen polovičatě a s otálením. Proto je napomíná: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ a „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ To jsou veliké nároky. Jak jim rozumět?

Je to volání, aby se náš vztah s Bohem nestal jen jednou z mnoha různých povinností našeho života. Aby se neomezil jen na nedělní návštěvu kostela, kde si splníme mši svatou. Je to volání, abychom svůj život uspořádávali tak, že vždy budeme mít na prvním místě toho, který nás stvořil, vykoupil a který nás provází a osvěcuje – Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Jak to prakticky dělat? Může nám pomoci jedna stará rada: „Vše dělej s Bohem. Kudy chodíš, tudy se modli a rozmlouvej s ním. Božím nejmilejším chrámem je lidská duše a nejlepší způsob jak ho následovat je dělat vše ve spojení s ním. Proto ho stále zvi do svých myšlenek, prožitků, radostí i starostí. Ptej se a čekej na odpověď. Poznávej, rozlišuj a jednej, jak by to činil Ježíš na tvém místě, v tvé situaci.“

Na začátku evangelia se učedníci hněvali na Samaritány, že nechtěli přijmout Ježíše a chtěli je potrestat. Ježíš je zadržel a nedovolil jim to. Ani my se nemáme zlobit na druhé, že nechtějí otevřít Bohu své srdce. Máme si všímat na prvním místě sami sebe a u sebe začít s intenzivním životem v Boží blízkosti. Je to úkol, který není snadný, ale je možný.

Kéž nás každá návštěva našeho chrámu povzbuzuje a připomíná nám, že máme být krásným živým svatým chrámem. Kéž v nás pohled na svatostánek vzbuzuje touhu po tom, aby byl Ježíš stále přítomný i v naší duši. Bůh chce být součástí našeho života, čeká jen na naše pozvání. Pro Boží lásku jsme byli stvořeni a nenalezneme pokoje, dokud v ní nespočineme. Jako se kostel bez eucharistie stává pustým, prázdným domem, tak se i lidská duše bez Boží přítomnosti stává smutnou a nenaplnitelnou propastí. Není na světě radosti, která by mohla nahradit Boží blízkost a naplnit ji štěstím.

V jednom přísloví se praví: „Kdo lásku nemá, marně ji hledá. Kdo lásku činí, všude ji vidí. Kdo lásku dává, zpět ji dostává.“ A podobné je to s vírou. Kdo se obrátí k Bohu a začne s ním ve vnitřní modlitbě mluvit a konat, žít, najednou vnímá Boží zázraky a jeho víra je posilována a roste. Moc nám všem přeji, aby se nám to dařilo.