Církev – putující Boží lid ve světě

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní | 24. února 2013

Když se řekne slovo církev, veliké množství nevěřících, ale také část věřících, se zamračí. Je to slovo, které vyvolává negativní emoce. Mnoho lidí začne jmenovat zločiny, kterých se církev dopustila za 2000 let své existence a přidají další zločiny, kterých se jistě ještě dopustí. Když takovému člověku položíme otázku: „A čím konkrétně ublížila církev tobě?“ najednou zjistí, že na to není snadné odpovědět.

Proč se tedy lidé zlobí na církev, která jim osobně nic neudělala? Jejich zloba nepochází z osobní zkušenosti, ale z obecného povědomí. Z toho, co o církvi šíří její nepřátelé. To je jeden důvod. Druhý důvod je, když se církev pro některé stane živoucí výčitkou. Pak každá chyba církve je takovému člověku jakousi útěchou, že přece do takové společnosti patřit nemůže, a tak si žije po svém dál. Třetí pak je, že jsou zklamáni z toho, že církev ještě není dokonale svatá. Touží po pravdě a lásce, hledají je ve světě a nenacházejí je tam, kde by měly být. Nezlobí se na naši víru, ale na nás, protože podle ní někdy nežijeme. Vidí rozpor mezi učením a životem. Proto jsou z církve zklamaní a zlobí se na ni.

Dokonce i my, křesťané, se nedíváme na církev s hrdostí, ale spíše se za toto společenství někdy stydíme. Co s tím? Použijme na vysvětlenou jedno sportovní přirovnání. Církev můžeme přirovnat ke sportovnímu klubu, který se dostal do pochybné formy. Hráči i trenéři dělají chyby, fanoušci jsou zklamaní. I přes střídavé výkony nás však šéf ujišťuje o skvělém vítězství pro všechny, kdo vytrvají až do konce. Část týmu již získala trofej a užívá radosti z postupu do nebe. Na to mysleme.

Proto nám dnešní neděle připomíná horu Proměnění. Ukazuje Ježíše ve vznešené společnosti vítězů, ve slávě, která bude jednou i naší slávou. Jsme pozvaní, abychom denně mysleli na Ježíše, který nás čeká v cíli našeho života s vavřínem pro vítěze. Nedívejme se jen na spoluhráče, kterým se nedaří. Dívejme se na Ježíše. On je hlavní kouč, Jeho poslouchejme. On je vzor, jeho následujme, s ním se srovnávejme. Když se nás někdo zeptá „Jiní věřící či kněží se málo snaží, tak proč bych se měl snažit já?“ odpovězme mu: „Každý má žít jak nejlépe dovede pro svou spásu a pro Ježíše, který nám otevřel cestu do nebe.“ Pak přispějeme k tomu, že bude církev skutečnou rodinou Božích dětí.

Nedívej se na chyby svých sourozenců ve víře, ale dívej se na milujícího nebeského Otce a opři se o lásku Panny Marie. Nemůžeš změnit druhé, ale můžeš měnit sebe a dát tak druhým dobrý příklad, povzbuzení a sílu. Tato tvoje námaha je nesmírně důležitá nejen pro tvou spásu, ale pro spásu celého světa.

Kdo žije podle víry v Krista a hlásá ji, nedává tím jen dobrý příklad, nedělá tím jen Kristově církvi dobré jméno, on tím otevírá druhým cestu ke Kristu a ke spáse. A to je veliká věc. Říká se, že kdo zachrání život i jediného člověka, jako by zachránil celý svět. A my může s Kristem spolupracovat na záchraně věčného života. Máme se v tom povzbuzovat, máme si v tom pomáhat, proto Kristus ustanovil církev a nám ji v těchto dnech a letech svěřil do rukou. Je na nás, jaká církev je a bude. A tak mějme na paměti poslední dnešní myšlenku: Jaký já jsem křesťan, taková je a bude i má církev.