Co říkáme o Bohu?

Text k zamyšlení u příležitosti 12. neděle v mezidobí | 19. června 2016

Je důležité, co říkáme o Bohu. Podle toho nás bude jednou Ježíš chválit a odměňovat. Položme si otázku: „Kdy já jsem naposled říkal(a) někde něco o Bohu?“

Jedno dítě v náboženství na otázku, jestli doma rodiče mluví o Bohu, odpovědělo: „Jen když berou Boží jméno nadarmo.“ Znělo to vtipně, ale pokud by to byla pravda, bylo by to velmi smutné. „Kdy já jsem naposledy říkal(a) někde něco o Bohu?“ Pomoci nám může následující příběh.

Ke klášteru patřila škola, kde se vzdělávaly děti ze širokého okolí. Jednoho dne se dva mniši rozhodli, že zjistí, jak jsou na tom jejich svěřenci se svatostí. Jenže, jak se pozná svatý? Chvíli přemýšleli, a pak dali dohromady několik znamení: Svatý či svatá by se měli znát ke Kristu, měli by být zbožní, hodní a pracovití. Procházeli tedy klášterem a bedlivě si všímali všech, které potkali.

Začali u brány, kudy přicházela většina lidí. Někteří je přitom ani nepozdravili, jiní jen zabručeli: „Pozdrav Pán Bůh.“ Mladší bratr je hned chtěl za křesťanský pozdrav zahrnout na seznam kandidátů svatosti, ale starší mnich ho zadržel: „Piš tam jenom ty, kteří k pozdravení přidali i milý úsměv a vlídný pohled. Nestačí vzít Krista do úst. Pokud ho nemáš v srdci a jeho láska nevyzařuje z tvého pohledu a úsměvu, ke svatosti ti to neprospěje.“

Pak vstoupili do kaple. Byla plná studentů, kteří se tu zastavili před začátkem vyučování. Mladší mnich je chtěl hned zapsat za zbožnost, ale starší ho zadržel: „Počkej s tím až po vyučování. Před zkouškou jsou zbožní všichni, ale svatým vydrží zbožnost i po výuce. Svatí umí nejen prosit, aby vše dobře dopadlo, ale také nezapomenou poděkovat, když všechno skončí. Pak si je teprve můžeme zařadit na seznam.“

V poledne dorazili do jídelny. Většina strávníků udělala před jídlem kříž, ale někteří zavřeli oči a setrvali chvíli v tiché modlitbě. Starší bratr mrkl na mladšího: „Ty si poznač, ti nezapomínají na vděčnost, za Boží dary.“

Odpoledne pak procházeli školní budovou. Většina žáků se po zazvonění sbalila a vyrazila domů, ale někteří ještě zůstali a pomáhali uklízet učebny. Mniši na sebe koukli a hned se shodli, že i těm patří místo na seznamu.

Tento příběh nám ukazuje, jak důležitý je nenápadný všední život. Jak je důležité, aby byl prostoupen zbožností – životem s Bohem. Svět potřebuje svědectví našeho každodenního života. Málokterý nevěřící člověk si vezme Bibli, aby si o Bohu něco přečetl, ale většina z nich ráda pozoruje, jak my křesťané s Bohem žijeme a Boží lásku, pravdu a dobrotu vyzařujeme a šíříme. Už je jaksi v lidské povaze, že si rádi všímáme neúspěchů a komentujeme je. Ale na druhou stranu nás zasáhne i to, když vidíme dobrý příklad. A když je takový člověk v dobru vytrvalý a spolehlivý, začne nás inspirovat.

Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Moc vám přeji, abyste byli obrazem krásným a dobrým, obrazem věrným a inspirativním. Abyste o Bohu svým každodenním životem mluvili tak hezky, že vás za to jednou bude Ježíš chválit před všemi apoštoly.