Co z toho dítěte bude?

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Narození sv. Jana Křtitele (Lk 1,57-66.80) | 24. června 2018

Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“

Podivuhodné události, které provázely narození Jana Křtitele, vedly k otázce: „Co asi z toho dítěte bude?“ A taková otázka může napadnout každého rodiče, který pozoruje své dítě. „Co z něho asi bude?“ Dá se na tuto otázku nalézt odpověď? Některé děti od malička projevují nějaké nadání, a tak se dá vytušit, že by mohly být umělci, sportovci, zručnými řemeslníky. Ale s jistotou se to říci nedá. Co z dítěte může být, ví jen Bůh. A v tomto případě vidíme, že se to rozhodl zjevit i rodičům. Možná si řekneme, že se takové věci už v historii neopakují. Možná nepřijde archanděl Gabriel, aby se nám zjevil a řekl přesně, co máme dělat. Ale i dnes Bůh chce na výchově našich dětí spolupracovat. I dnes dává svá vnuknutí rodičům, kteří mu podobně jako Alžběta a Zachariáš naslouchají.

Další důležitá věc, kterou vidíme u Jana Křtitele, je, že Bůh má s ním plány. Ty předcházejí už jeho početí. Ještě, než byl chlapec počat, Bůh mu dal jméno a připravil pro něho životní poslání. Vybral si rodiče, kteří se k němu dlouhá léta obraceli v modlitbách a svěřil jim ho jako drahocenný poklad. Vždyť sám Ježíš o něm jednou prohlásí: „Žádný, kdo se narodil z ženy, není větší než Jan Křtitel.“

Jméno Jan (hebrejsky Jochanan) se překládá jako „Bůh je milostivý.“ Bůh je milostivý k rodině, která dlouho čekala na dítě, k Zachariášovi, kterému se vrátila řeč, smilovává se nade vším lidem, kterým Jan bude zvěstovat příchod Mesiáše. Není divu, že když se Zachariášovi vrátí řeč, tak první, co vysloví, je modlitba, kterou oslavuje Boha.

Všechny tyto události nám ukazují, že každý člověk má zcela konkrétní místo v Božím plánu. Lidský život je Boží dar. Nejen že se mají rodiče modlit za své děti, ale už jako manželé, kteří teprve děti od Boha přijmou, mají svěřovat Bohu budoucnost svého dítěte.

Tento dar si pak máme uvědomovat i každý sám. Je třeba se ptát: „Pane, povolal jsi mě k životu. Jaký máš se mnou plán? Co mám dělat, abych byl šťastný?Takto můžeme už od malička objevovat Boží plán s námi. To, že je třeba prosit o poznání svého poslání, se často mladí lidé dozví až příliš pozdě. Na své budoucnosti s Bohem vůbec nespolupracují. Evangelium hovoří o tom, že chlapec rostl a jeho duch sílil. I my máme usilovat nejen o tělesné zdraví a sílu, ale rovnoměrně i duchovní rozvoj. Kolik lidí fyzicky dospěje, ale duševně a duchovně jsou ještě v plenkách.

Jedni rodiče o svých dětech říkali: „Ať si užijí, dokud jsou mladí.“ To ale není projev lásky k dětem. Takto nepoznají hodnotu peněz, času ani vztahů. Dnešní člověk nechce překonávat překážky, chce se neomezeně bavit, a když hledá své povolání, neptá se Boha, co je pro něj nejlepší. Učme tomu příští generace. Hlavně vlastním příkladem. Kéž na nás vidí, že vždy začínáme tím, že nový den svěříme Bohu. Že se ho ptáme, co v dané situaci dělat. Kéž si jsou jisti naší láskou, kéž skrze naši lásku zakoušejí, že jsou milováni Bohem.