Dát Ježíše na první místo

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Výročí posvěcení kostela (Mt 10,37-42) | 28. června 2020

Dnes děkujeme za toto svaté místo – za kostel. Zde se hned několika způsoby můžeme setkat s Ježíšem. Děti ale občas řeknou: „Nás to v kostele nebaví.“ A my dospělí se jim snažíme vysvětlit, že kostel není k tomu, abychom se zde bavili. Přesto zakoušíme chvíle, které jsou krásné, chvíle, kdy je nám dobře, ale i chvíle, kdy před Bohem vyléváme své srdce, své hořkosti a bolesti. A to je mnohem důležitější než zábava. Protože tím vším, co zde prožijeme, budujeme láskyplný vztah s Ježíšem. A evangelium nám říká, že to nemusí být vždy jednoduché. Dokonce to někdy chce velké sebezapření. Když půjdeme poctivě touto cestou, naše děti to uvidí a porozumí… I my si dnes k správnému pochopení poselství Božího slova pomozme příběhem.

V hodině náboženství měla paní katechetka vysvětlit dětem, jak je důležité milovat a následovat Pána Ježíše. Není to snadné téma a dlouho přemýšlela, jak si s ním poradit. Nakonec začala hodinu otázkou: „Děti, koho na světě máte nejraději?“ Jedna dívenka se přihlásila a pravila: „Nejraději na světě mám svoji maminku.“ Paní katechetka na to navázala a pokračovala: „Já mám také nejraději svoji maminku. Ale jednou se jí stala smutná věc. Vážně onemocněla. Musela být v nemocnici a ani tam si s její nemocí nevěděli rady. Měla jsem o ni veliký strach. Když už to vypadalo, že umře, přijel pan doktor z lékařské fakulty. Vypadal vážně a přísně. Ale jak ji začal léčit, tak se začala uzdravovat. I když jsem se toho lékaře zpočátku trochu bála, tak čím bylo mamince lépe, tím jsem ho měla raději. Když mi jednoho dne řekl, že si maminku mohu vzít na doléčení domů, tak jsem ho dokonce z veliké radosti objala. Dal mi pro maminku léky, které jsem jí měla každý den podávat. Problém byl, že byly velmi hořké. Mamince nechutnaly a prosila mě, abych jí je nedávala. Ale koho si myslíte, že jsem poslechla? Ji, nebo toho pana doktora?“ Děti hned odpověděly: „Pana doktora.“ Paní katechetka přikývla a pokračovala: „Máte pravdu. I když mi bylo maminky líto, že musí jíst hořké léky, poslechla jsem doktora, protože jsem mu věřila. A od chvíle, kdy se maminka začala uzdravovat, jsem k němu cítila i velikou vděčnost a lásku. A tak poslouchat ho, bylo pro mě náročné i snadné zároveň.

A podobně, jako tomu bylo s mojí maminkou, její nemocí a lékařem, který nám pomohl, tak je tomu s námi a Pánem Ježíšem. Všichni lidé na světě, každý z nás, jsme ohroženi vážnou nemocí – hříchem. A jediný lékař, který nás může zachránit, je Pán Ježíš. Když myslíme na to, jak moc nám pomáhá, probouzí se v nás láska a vděčnost k němu. Když vidíme, jak nám jeho rady prospívají, tak je posloucháme, i když je to pro nás někdy náročné. Ale čím víc ho známe, tím snadněji ho následujeme, protože mu věříme.“

I my vkládejme při každé návštěvě kostela, při každé mši svaté své životy do Ježíšových rukou. Prosme ho, ať rozhojňuje naši lásku k němu, abychom ho pak, až vyjdeme do svého všedního života, dokázali v běžných situacích dávat na první místo. Abychom ho dobře následovali, řiďme se jednou mnišskou radou, která říká: „Chceš žít v klidu? Nepřemýšlej nad tím, co dělají či nedělají druzí, ale dělej to, co po tobě chce Ježíš.“