Dědictví

Text k zamyšlení u příležitosti 18. neděle v mezidobí | 31. července 2016

Umíral jeden zámožný muž, který měl několik potenciálních dědiců. Těsně před smrtí si dal zavolat notáře a všechen majetek převedl na charitativní účely. Tu se ho notář zeptal: „To nemáte rád své děti, že jim nic neodkážete?“ Na to mu milionář odpověděl: „Nic nezdědí právě proto, že je mám velice rád a nerad bych jim ublížil. Kdyby se měly o majetek dělit, rozhádají se. A než aby se zlobily na sebe navzájem, ať se raději svorně zlobí na mě.“

Kdo někdy vyřizoval dědictví, ví, jak to může být problematické a že je lépe někdy nic nemít a žít v klidu, než se dohadovat s ostatními. Ale předcházet hádkám vyděděním není to nejlepší řešení. Nejlépší je, když rodiče ještě za svého života nebo i v závěti vše co nejspravedlivěji rozdělí a nikoho neopomenou. Předejít sporům vyplývajícím z dědictví pak může být poslední dobrý skutek, který na tomto světě vykonáme. Pro dědice pak platí, že když něco dostanou, je jejich povinností s tím co nejzodpovědněji naložit.

K tomu, abychom měli k dědictví správný vztah, je dobré si připomenout důležitou věc. Největší dar, který nám rodiče dali, je náš život. Než jsme dospěli, investovali do nás statisíce a každý mladý člověk by si mohl uvědomit, že už má dědictví vlastně dopředu vybrané. Je dobré si připomínat to, co už jsme od rodičů dostali, než myslet na to, co by nám ještě mohli dát. Jedna rodina říkala: „Myslíme si, že jsme se stali dospělými ve chvíli, kdy jsme přestali od rodičů odvážet a začali jsme tam vozit. Když jsme přestali s vděčností brát a začali jsme z vděčnosti dávat.“ Takové děti by jistě chtěli všichni rodiče. A nejlepší způsob, jak je k tomu vychovat, je dávat jim dobrý příklad. Nakoupit starým rodičům různé potřebné a zvlášť třeba těžké věci, nebo se jim složit na lázně či dovolenou, kterou by si z důchodu jen těžko dovolili. To je nejlepší škola pro další generaci, která učí skutečné vděčnosti a lásce.

Co však dělat s pocitem křivdy, který se objeví, když se setkáme s nějakou nespravedlností, která z dělení majetku může vyvstat?

Ježíš nás vybízí, abychom si uvědomili, že mnohem vzácnější než pozemské majetky je nesmrtelná duše a dědictví, které je pro nás připravené v nebi. Nezoufej nad tím, o co tě obrali lidé, ale těš se na to, co pro tebe připravil Bůh. Abychom tento postoj byli schopni přijmout, je třeba se učit u Ježíše.

Muž z evangelia si plánoval, jak si bude díky majetku užívat života. Ale to můžeme i bez sýpek plných obilí. Už jen to, že si uvědomíme, jakými dary nás Bůh obdaroval. A z nich se máme těšit, jimi obohacovat a utvářet lepší svět. Tato radost je pak přímo úměrná míře využití těchto darů.

Poslední myšlenka, kterou nám dnešní evangelium nabízí, spočívá v tom, že není nikdy brzo ani pozdě, když se jedná u uplatnění našeho nadání.

V klášteře přijali ke studiu osmdesátiletého muže. Někteří mniši reptali, že už je na učení starý, někteří nad ním dokonce posměšně pokyvovali hlavou. Ale on na to nedbal. Poctivě docházel na všechny přednášky a nejvzorněji ze všech plnil své povinnosti. Uplynul rok, dva, a on pořád stejně pečlivě přistupoval ke svému studiu. Posměch mnichů se změnil v obdiv a hlubokou úctu. Během třetího roku pětiletého studia však tento muž zemřel. Mnichům ho bylo líto a ptali se opata, proč ho Bůh nenechal dostudovat, když se tak poctivě snažil. Opat se zamyslel a pravil: „Myslím, že ho Bůh k nám neposlal jen studovat, ale také vyučovat. Dal nám všem příklad, na který nikdy nezapomeneme. A když tak naplnil své poslání, stal se nám povzbuzením a vzorem, povolal ho Pán, aby přijal zaslouženou odměnu. Buď mu za to chvála.“