Děti světla

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle postní | 30. března 2014

Tématem dnešní neděle je uzdravení ze slepoty a zaslepenosti. První čtení hovoří o zaslepení. Prorok Samuel má vybrat krále a vybral by ho podle svých měřítek – podle vzezření. Bůh mu však dává důležité poučení: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“

A tato věta je pro nás výzvou k otázce: „Jak posuzuji já? Dívám se na sebe a druhé povrchně, nebo zkoumám srdce?“ Je jednoduché mávnout nad sebou rukou a říci: „Já už jsem takový…“ Je jednoduché odsoudit druhého a říct: „Vidíte, co udělal? Že se nestydí!“ Je jednoduché sebe povrchně obhajovat a druhé povrchně tupit. Ale rozhodně to není správné a Bůh nás před takovýmto jednáním varuje. Kdo sebe povrchně obhajuje a druhé pomlouvá, vzdaluje se od nebe a škodí sobě i celému světu. Co s tím dělat? Svatý Pavel nás vybízí: „Žijte jako děti světla! Vyhýbejte se zlu!“ Buďme jiní než ostatní. Neříkejme: „Tak přece žijí všichni.“ My tak žít nemusíme a nemáme. Jsme Boží děti, tak podle toho jednejme.

Aby mohl člověk zkoumat srdce a správně v něm číst, je potřeba mít dobrý zrak. Fyzickému zraku slouží pravidelné omývání. Se zrakem duchovním je to podobné. Hezky o tom vypráví i dnešní Evangelium. Ježíš se v něm setkává se slepým člověkem. Očekáváme, že Boží Syn, plný lásky a slitování, mu hned pomůže. Proto překvapí, že mu nejprve ušpiní oči blátem, pošle ho k rybníku, aby se umyl, a pak teprve přijde zázrak uzdravení – prohlédnutí. Proč jedná tak podivně? Protože je to důležitý obraz z duchovního života. Bláto je symbolem špíny. Ale není jen špína fyzická. Zde je bláto symbolem hříchu, který v nás prohlubuje zaslepenost. V jejím důsledku klopýtáme a padáme. Zraňujeme sebe i druhé, zakoušíme svou bezmocnost.

Ježíš dopouští, aby člověk okusil utrpení této cesty. Na jejím konci je rybník Siloe – Poslaný. Na konci cesty hříchu stojí svátost křtu a její pokračování – svátost smíření. Bohem poslané svátosti, kterými nás Duch svatý očišťuje, uzdravuje a otvírá náš duchovní zrak. Kdo se k těmto svátostem doklopýtá a do nich upřímně ponoří, získává nový pohled na sebe i na celý svět. Stáváme se tak dětmi světla. Proč je ale ve světě, a přiznejme, že někdy mezi námi, tolik tmy? Je to proto, že jsou různá světla. Některá svítí dlouho, některá jen krátce bliknou. Někteří lidé jsou dlouhodobě laskaví a dobří, někteří mají jen občasný záchvěv dobra. I za ten ale buďme vděční.

Příběh slepce klopýtajícího k prameni uzdravení je naše každodenní realita. Možná jsme právě spadli do bláta, možná už sbíráme odvahu dát něco do pořádku nebo jsme právě na břehu Siloe a co nevidět se do něj v rámci předvelikonoční zpovědi ponoříme. Nebo si už užíváme uzdravení, kterého se nám nedávno dostalo. Je krásné, být osvobozen z temnoty, kterou působí hřích. Někomu možná bere odvahu vědomí vlastní slabosti. „Jaký má smysl se snažit, když se časem zase vrátí vše do starých kolejí.“ Tak zní slova pokušitele, který se snaží odradit duši od záchrany. Proti tomuto pokušení ať nás povzbudí závěrečný příběh:

Za opatem přišel jeden velmi zkroušený člověk: „Otče, jsem veliký hříšník. Mám slabost pro víno a ženy a není dne, abych jim nepodlehl.“ Opat ho vyslechl a pak ho vyzval: „Dám ti rozhřešení. A ty mi slib, že zítra půjdeš pracovat a alespoň jeden den to vydržíš. A když pak zhřešíš, hned přijdeš za mnou.“ Muž to tedy slíbil. Jeden den to vydržel, druhý zhřešil a třetí, hned jak trochu vystřízlivěl, byl u zpovědi. Opat mu opět udělil rozhřešení a poprosil ho, aby vydržel dva dny. Muži se to s vypětím všech sil podařilo. Tak to posouvali a nakonec se to podařilo dotáhnout až na jeden týden. Ale víc ani ťuk. Muž byl z toho sklíčen a chtěl to vzdát: „Otče opate, co z toho, když vydržím týden. Stejně pak propadnu svým slabostem a vše je marné. Jsem zase takový, jaký jsem byl.“ Tu mu opat odpověděl: „Ano, jsi takový, jaký jsi byl, a zřejmě budeš takový až do smrti. Ale díky tomu, že se snažíš, je tvůj život celých šest dní úplně jiný. A věř mi, to rozhodně není málo! To tě proměňuje.“

Nevadí, když po několika dnech zhasneme. Důležité je, abychom alespoň pár dní zářili, a když se objeví bláto a tma, neváhali přijmout koupel duše. Nehledat světlo a zabydlet se v temnotě by byla ta největší chyba.