Dobré srdce

Text k zamyšlení zvláště pro prvokomunikanty a jejich rodiče u příležitosti 7. neděle velikonoční (Jan 17,20-26) | 2. června 2019

Milá děvčata, milí chlapci, milé Boží děti!

Proč vás nazývám Božími dětmi? Nejste snad dětmi svých rodičů? Ano, ale Bůh učinil ten zázrak, že jste se svým rodičům mohli narodit. Bůh si nás „vymyslel“. A vaši rodiče navíc souhlasili s tímto Božím plánem a při křtu veřejně vyznali, že si přejí, abyste byli Boží. V obojím slova významu. Tedy Boží… abyste patřili Bohu a boží… abyste byli skvělými, šťastnými, prostě úžasnými lidmi. U většiny z vás jsem byl u toho, většinu z vás jsem křtil.

Asi nebudete znát francouzského herce, který se jmenuje Louis de Funès. Vaši rodiče ho znát budou. Nebo určitě vaši prarodiče. Tento veselý a vtipný člověk řekl krásnou větu:

„Nezáleží na tom, jestli máte styl, pověst, nebo peníze. Pokud nemáte dobré srdce, nemáte žádnou cenu.“

A to je velmi moudré. A my jsme tady, protože chceme mít cenu – hodnotu. A to velkou. Jak to ale udělat, abychom měli dobré srdce? Co to znamená dobré srdce? Aby srdce mohlo být dobré, musí v něm být „dobro“. A my jsme zde, protože se nespokojíme jen tak s nějakým dobrem. Chceme tam mít dobro největší, toho, který je samotným pramenem dobra, který je Dobro samo. A právě ten chce dnes vstoupit do našeho srdce. Mluvili jsme o tom minulou neděli, říkal to Pán Ježíš:

„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

A pak může být naše srdce dobré. Ale pozor. Není návštěva jako návštěva. Znáte to. Někdo jde jenom kolem, tak pozdraví, někdo zazvoní, protože nese balíček, jiný, aby se zeptal, jak se máme. Ale pak jsou ti, které pozveme dál, něco jim nabídneme. Nebo jsou to takoví přátelé, že u nás zůstanou. A je jenom na nás, zda necháme Pána Ježíše jenom projít kolem, pozdravit… nebo ho pozveme dál a ubytujeme.

Milí rodiče,

chci velmi poděkovat vám všem, kteří jste se ze všech svých sil snažili své děti podpořit v přípravě na první etapu jejich života s Bohem. Když přichází rodiče žádat o křest svých dětí, ptám se jich, jak se jim daří křesťanská výchova u těch, které už pokřtili dříve. Někdy odpovídají: „Snažíme se. Někdy si čteme z obrázkové Bible.“ To je určitě dobrý začátek, ale nesmí zůstat jen u toho. Bůh chce být součástí každého našeho dne. Nejen svátečním hostem či vzdáleným příbuzným. To neplatí jen při křtu, ale zvláště nyní, kdy své děti uvádíte do životního období, ve kterém už Bůh může jejich srdce přetvářet a proměňovat.

Není to tak dávno, kdy jsem navštívil jednu paní. A ta mi řekla, že už do kostela nedojde. Tak jsem se ptal, jestli její děti mají auto. Odpověděla smutně: „Mají, ale do kostela se mnou nepojedou.“

Milí otcové a maminky, nyní je ten čas, kdy Bůh může v srdcích vašich dětí vybudovat krásný základ dobrého života. Udělejte vše pro to, aby to mohl učinit. Můžeme obrazně říci, že jsme v životě vašich dětí zasadili vzácnou rostlinu, ta je ale nyní velmi křehká a slabá. A byla by velká škoda, kdyby to, co vzešlo společným úsilím, nemohlo růst. Její hodnota není jen v tom téměř dvouletém úsilí, ale v tom, za jakou cenu byla pro nás získána, tedy vykoupena. Za každého z nás Ježíš položil svůj život. A to je zavazující.

Dnes čteme úryvek evangelia, který je vlastně tím posledním, co Ježíš řekl při poslední večeři, než odešel do Getsemanské zahrady. Říká modlitbu za učedníky – za nás. Dovolte mi, abych ji parafrázoval do své modlitby za tyto malé Boží přátele.

Dobrý Otče, dej věčný život těmto dětem, které jsi svěřil jejich rodičům, a které jsem i já mohl nyní doprovázet na jejich cestě k tobě. Prosím za ně, vždyť jsou tvoji. Zachovej jejich víru a dej nám, abychom jim pomohli ji rozvíjet. Dej, aby nikdo z nich nezahynul. Ochraňuj je od zlého. Posvěcuj je svým slovem. Dej, ať i ony ukazují svým kamarádům, že jsi jejich přítel. Amen.