Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Dobrý pastýř

Text k zamyšlení u příležitosti 24. neděle v mezidobí (Lk 15,1-10) | 15. září 2019

Jsme Ježíšovými učedníky. To jsme si připomněli před týdnem. Jsme učedníci, kteří jsou zváni do Ježíšovy školy, kde poznáváme, k čemu jsme voláni, kde se učíme dávat všechny své plány do Božích rukou. Ale na každého učedníka číhá nebezpečí „ztracené ovce“. Začněme příběhem:

Byla postní doba a v opatství se konaly misie. V naplněném kostele měl promluvu věhlasný kazatel. Za téma si vybral škodlivost hříchu. Velmi horlivě vylíčil hřích jako největší zlo, které je horší než ty nejstrašnější smrtelné nemoci. Promluvu zakončil výzvou ke svátosti smíření, která je jediným možným lékem pro duše zasažené zlem. Mniši po jeho strhujícím projevu čekali u zpovědnice dlouhou frontu, ale přišlo jen pár věrných duší. Jeden mnich z toho byl zarmoucený a brumlal si: „Takové kázání, a u zpovědnice nikdo. Buď jsou všichni svatí nebo hluší.“ Jiný přišel za opatem a ptal se: „Proč ti lidé, když teď ví, v jakém jsou nebezpečí, nepřijdou ke svátosti smíření, aby je Bůh vysvobodil a uzdravil?“ Opat se zamyslel a pravil: „Je to proto, že hřích člověka ochromuje strachem. Spoutává ho a bere mu odvahu udělat to, co je potřebné a správné.“ „A dá se pro takového nešťastníka něco udělat?“ zeptal se mnich. „Můžeme se za něho jen trpělivě modlit a laskavě ho povzbuzovat, aby sebral odvahu a přijal odpuštění a uzdravení,“ pravil opat.

Největším nepřítelem člověka je zlo a hřích. Hříchy druhých, které nás zranily, nebo hříchy naše nás někdy tak ochromí, že nejsme schopni udělat jakýkoliv životní krok. Někdy jsou naše hříchy tak veliké, že máme pocit, že už nejdou napravit, nebo s nimi žijeme tak dlouho, že je už nevnímáme vůbec. A je pravda, že hříchy nejde vrátit zpět. Ale smíme doufat v odpuštění a uzdravení, které může dát Bůh. A jedině Bůh. Ale mnoho lidí to neví nebo si to nepřipouští.

Jsou ochromeni jako ztracené jehňátko, které leží, bojí se a není schopné se pohnout. Tiskne se k zemi a čeká na stádo, že ho zachrání. Pokud je ve stádu jeho matka, hledá ho, ale jinak má smůlu. Stádo jde za svojí pastvou a ztracené nehledá. Když se někdo v životě ztratí a je spoután hříchem, umíme ho zkritizovat, odsoudit, ale pokud to není náš blízký příbuzný či přítel, do jeho záchrany se nehrneme. Ale Bůh je jiný. Ani nad nejtěžším hříšníkem neláme hůl. Pro Boha žádný člověk není zlý. Jsou jen lidé zlem nakažení, těžce nemocní či zotročení. A Bůh je chce osvobodit, uzdravit a zachránit.

A to je na evangelijním příběhu krásné. Bůh je dobrý pastýř. Od chvíle, kdy se ztratíme, nás nepřestává hledat. A kdykoli se s námi setká, raduje se. Ať už se mezi námi stalo cokoli, má ze setkání radost. Miluje nás a zachraňuje. Proto se v blízkosti Ježíše cítili mnozí hříšníci tak dobře. I když se třeba ještě nedokázali změnit, cítili naději, kterou jim Ježíš dával. Naději, kterou přináší Boží láska. To platilo, platí a bude platit stále. Těšme se z toho a nechejme se zachránit, kdykoli je to potřeba.

68 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *