Dokonalé odpuštění

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha Svatého (Jan 20,19-23) | 31. května 2020

V dnešním evangeliu se nám pojí předání Ducha Svatého s úkolem předávat odpuštění. Jde o odpuštění, které přijímáme od Boha jako dar. A víme, že i to je pro nás někdy náročné. S přijetím odpuštění je ale propojeno i naše vlastní odpuštění. Podívejme se dnes na úskalí v této životní rovině.

Když se hovoří o odpuštění, lidé často říkají: odpustím, ale nezapomenu. Když mi někdo ublížil, nebudu se mu mstít, ale budu si na něho dávat pozor. Zní to rozumně, ale duši člověka to neprospívá. Všechny křivdy, které nejsou zcela odpuštěny, se v nás hromadí a zatěžují náš život. Brání nám v tom, abychom byli šťastní. Stává se dokonce, že když někdo ublíží nám a jsme nešťastní, ubližujeme pak i těm, kteří za nic nemohou.

Proč nedokážeme odpustit, i když víme, že nás neodpuštění ničí? Někdy jsou totiž rány velmi hluboké a není snadné je uzdravit. Nepřítelem je v tomto případě i strach, že naší dobroty budou druzí zneužívat… že se nám to vymstí.

Co se s tím dá dělat? Odpuštění někdy napomůže čas, něco hezkého prožijeme, a to nám pomůže na zlé věci zapomenout. Ale přese všechno je třeba udělat jeden důležitý krok: rozhodnout se. Je třeba se rozhodnout, že odpustit chci, i když to není v mých silách. A udělat vše, co v mých silách je. Protože odpuštění má velkou moc. Odpuštění totiž osvobozuje nás i druhé. Je startem k novému, lepšímu životu. Díky odpuštění můžeme začít psát novou kapitolu v knize našeho života.

Teď nás možná napadne otázka: „To máme vždycky všechno všem odpustit?“ Na to se nedá jednoduše odpovědět. Asi všichni jsme už někdy slyšeli o světci P. Piovi. Za ním přicházeli ke zpovědi tisíce lidí. Vyznávali hříchy a prosili o odpuštění. Ale ne všichni ho dostali. P. Pio neudělil rozhřešení těm, kdo hříchů nelitovali. Měl dar vidět do srdce člověka. Když ale očekávané rozhřešení nedal, nenechal dotyčného bez pomoci. Vysvětloval, co dělá špatně, obětoval za něj své bolesti a utrpení a modlil se, aby k lítosti dozrál. Když se pak takový člověk upřímně obrátili k Bohu, byla to pro P. Pia ta nejkrásnější odměna.

My se v tom můžeme inspirovat. Tomu, kdo lituje a prosí o odpuštění, máme odpustit. Tomu, kdo nelituje, máme k lítosti napomoci. A tady nastává problém. Usmíření s člověkem, který nechce uznat svou vinu, vyžaduje čas a duchovní námahu. Je to dřina, do které se nám nebude chtít. Proto mnoho lidí uvázne v poloodpuštění. Tváří se, že odpustili, ale v srdci stále nesou zlobu. Tím ale nejvíce ubližují sami sobě.

Jak mohu jít odpuštění a usmíření naproti? Nejlepší je, když se podaří s tím, kdo nám ublížil, všechno bez vzteku a emocí probrat. Vysvětlit mu, co udělal špatně, co vnímám jako podraz či bolest. Pak to vše můžeme provázet modlitbou a doufat, že se dotyčný nad sebou zamyslí. Ano, někdy se to také nepodaří. Ale udělali jsme vše, co bylo v našich silách. Pán Ježíš dává k odpuštění Ducha Svatého. Prosme i my o jeho přítomnost v naší snaze odpustit i odpuštění přijmout. Prosme pro naši komunikaci s druhými o vylití jeho lásky. Tak budeme schopni uzdravovat sebe i své okolí.