Já jsem cesta, pravda a život

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční | 18. května 2014

Dnešní evangelium začíná milým příslibem, že máme v nebi připravené místo a na toto místo nás Kristus doprovodí. To je dobrá zpráva. Máš v nebi připravené místo. Bůh, andělé, svatí, tví spasení přátelé tě tam čekají. Toto vědomí nás těší a osvobozuje od strachu a smutku ze smrti.

Mnohým se taková myšlenka líbí a ptají se, jak se do nebe dostat. A tu narážejí. Jediná cesta do nebe vede skrze Ježíše Krista. Ať už se lidé hlásí k jakémukoli náboženství, či se prohlašují za nevěřící, všechny čeká setkání s Ježíšem Kristem, který rozhodne o jejich věčnosti. Ježíš není jen jedna z mnoha cest do nebe. Ježíš je křižovatka, u které se všechny cesty setkávají a dál pokračují jen skrze něho. To se některým nelíbí. „Jak to můžete s takovou jistotou tvrdit?“ ptají se. Opíráme se o Ježíšova slova, která jsou jádrem dnešního evangelia: „Já (Ježíš) jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Co to pro nás znamená?

Já jsem cesta

V Himalájích jsou horští průvodci, kterým se říká šerpové. Jedna horolezecká výprava si takového šerpu najala, aby jí ukázal cestu k vrcholu. Přišli ke skále a chtěli vidět, kudy dál. Zeptali se ho tedy: „Kde je cesta?“ A on odpověděl: „Já jsem cesta. Pokud chcete dosáhnout cíle, musíte jít v mých šlépějích.“

A podobně je tomu s Kristem. Pokud chceme bezpečně dosáhnout nebe, musíme se pokořit a jít v jeho stopách. A to pro současného člověka není nic lehkého. Je přitom třeba se dobrat k postoji, kdy se budeme denně ptát: „Ježíši, co bys dělal na mém místě ty?“

Já jsem pravda

Talmud učí, že pravda se nemění. Slovo pravda tvoří tři písmena – alef, mem a tav. Jedno stojí na začátku abecedy, druhé uprostřed a třetí na konci. Pravda je stejná od počátku světa až do jeho konce. A Ježíš je pravda, která je pevná a nemění se.

Dnešní svět je zahlcen spoustou lží, přeludů a názorů, ale Kristus je pravda – holá skutečnost. Tak to prostě s Bohem a člověkem je. Je tady Bůh, který je milujícím otcem a člověk, který se má v životě stát jeho dítětem. Je to prosté. O pravdě se nediskutuje. Nedá se změnit či upravit. Dá se jen přijmout nebo odmítnout. Buď uvěříme a přijmeme Ježíše nebo neuvěříme a odmítneme ho. Buď si otevřeme cestu do nebe nebo si ji zavřeme. To zní dost hrozivě. Můžeme se ptát: „To budou všichni tito zatraceni?“ Můžeme říci, že většina lidí odmítá křesťanství a Krista z neznalosti. Mají falešné představy, neznají Kristovu pravdu. A je na nás, abychom je do této pravdy uvedli. Vzpomínám na babičku, která přese všechny těžkosti neváhala kleknout před kříž a já měl jistotu, že to myslí naprosto vážně, že je zde někdo, kdo jí za to stojí. Jakákoli polovičatost, povrchnost, přetvářka je v duchovním životě velkým nebezpečím. Děti něco takového nemohou přijmout. Je třeba jim dát upřímný, pravdivý… svatý příklad.

Já jsem život

Když o sobě Ježíš říká: „Já jsem život,“ není to jen nějaké symbolické vyjádření. On řekl: „Kdo bude jíst mé tělo, bude mít v sobě život.“ To si člověk uvědomí, když potká člověka, třeba již upoutaného na lůžko, který se najednou po přijetí eucharistie celý rozzáří štěstím. Kristus nyní žije v něm.

Ke všem těmto darům máme přístup, máme tedy všichni možnost vydat se tou cestou. Kéž nám neschází pokora, odhodlání a ochota přijímat vše, co nám Bůh v Kristu chce darovat.