Ježíš Kristus – Prostředník mezi Bohem a lidmi

Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí | 22. září 2013

„Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,5).

Máme štěstí, že žijeme v prostředí, kde jsou sňatky z rozumu dávnou minulostí. Sňatek má být rozhodnutím hlavy i srdce, rozumu i lásky. A k tomu, abychom někoho poznali a milovali, nám pomáhá, když ho slyšíme a vidíme. Když se s ním můžeme osobně setkat. A to je také první důvod, proč se Slovo stalo tělem – proč přišel Bůh v Kristu mezi nás. Abychom se s ním mohli osobně setkat, abychom ho mohli poznat a milovat. Další věcí, která probouzí lásku, je čin z lásky vykonaný. A v tomto případě jde o čin spojený s obětí. Tím, že se Bůh stal v Kristu člověkem, mohl vykonat oběť, která vykoupila všechny lidi ze zajetí hříchu. Mohl nám projevit „lásku až do krajnosti…“ (Jan 13,1) a dát nám možnost na ni odpovědět. Bůh se stal v Kristu člověkem, protože je snadnější zamilovat se do bytosti, se kterou se osobně setkáme a která nám svou obětí projeví lásku, než s někým, o kom to sice víme, ale pro svou nepatrnost (a prvotní hřích) ho nevidíme.

„Ó jak si se ponížil, abys nás hříšné povýšil…,“ zpívá se v jedné písni. Připomíná nám to, že vtělení – spolupráce Boha s Marií, která vrcholí narozením Krista, je zázrak stejně výjimečný jako třeba stvoření vesmíru nebo prvního života. Je to naprosto mimořádná událost v dějinách spásy. Nekonečný, věčný Bůh se nepředstavitelně ponížil, abychom mu mohli pohlédnout do tváře, slyšet jeho hlas, zakoušet jeho laskavost. Nepřišel nás změnit silou své moci, ale mocí své lásky. Kdo se dokáže sklonit k Betlémskému dítěti, k tomu se sklání Bůh. Kdo s láskou přijímá Betlémské děťátko, rázem se ocitá v náruči Otce.

O tajemství vtělení se lidé dlouho přeli. Někteří říkali, že Kristus je Bůh, který na sebe jen „oblékl“ lidské tělo, jiní, že je to jen obyčejný člověk, obdarovaný Boží milostí. Po dlouhém hledání pravdy jsme přijali fakt, že on je pravý Bůh a pravý člověk. Má v sobě Boží moc, je nestvořený, věčný jako Bůh Otec, ale zároveň přijal v čase lidské tělo se všemi omezeními: prožíval jako všichni lidé smutek, radost, bolest, strach a musel prokázat všechnu svou odvahu. Jeho utrpení na kříži ho stálo všechny jeho lidské síly. Podobal se nám ve všem, kromě hříchu. Stal se člověkem a přitom zůstal Bohem. Své výjimečné postavení vystihuje, když mluví o Bohu a říká: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nebyla nic. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh (Jan 8,54). Kristus je pravý člověk a pravý Bůh. Kdo toto tajemství přijme, může s ním mluvit jako s lidským přítelem a přitom se mu od něj dostává Božské pomoci.

Bratr Mystiko dostal v klášteře za úkol vyčistit všechny kříže. Když nepřišel k obědu ani k večeři, poslali jednoho mnicha, aby se podíval, kde je tak dlouho. Ten ho našel a nějakou dobu skrytě pozoroval. Mystiko před každým křížem poklekl, políbil korpus, dlouho se modlil a pak teprve začal pracovat. Není divu, že se ho mnich udiveně se zeptal: „Nepřeháníš to trochu? Neblázni, vždyť jsou to jen kříže!“ „A víš, že je na nich Ježíš?“ „Vím.“ „A víš, že je to Boží Syn?“ „Vím.“ „A věříš tomu z celé své síly, mysli a duše?“ „No to víš, že věřím.“ „Tak čemu se divíš? Proč mne napomínáš? Je přece normální, že kdykoli mi Ježíše něco připomene a já si uvědomím, že je to Bůh živý a svatý a že mě teď a tady vidí, tak mu chci projevit úctu a lásku tak, jak to jde a jak to umím. Pohanovi se může zdát, že líbám mrtvý kříž, ale ty bys měl vědět, že líbám ukřižovaného, který vstal a žije. Já neblázním. Blázní ten, kdo ho zná a neděkuje.“

Uznat Ježíše jako prostředníka mezi Bohem a lidmi, věřit v jeho plné božství i lidství v nás musí probudit hlubokou úctu Božímu Synu. Kéž mu tuto úctu prokazujeme, kdykoli nám jej připomene kříž či jiný symbol, kéž o to větší úctu prokazujeme jeho skutečné přítomnosti v eucharistii.