Ježíš posílá pastýře

Text k zamyšlení u příležitosti 11. neděle v mezidobí (Mt 9,36 – 10,8) | 18. června 2017

Ježíšovi bylo líto zástupů, které byly vysílené a skleslé jako ovce bez pastýře. A tak ustanovil apoštoly, aby jim zprostředkovávali Boží pomoc. A my si dnes můžeme položit otázku: „Jak tento Ježíšův dar přijímáme?“ Ježíš daroval světu biskupy a kněze, kteří vysluhováním svátostí pomáhají duším na cestě do věčného přebývání s Bohem – do nebe. Jak s nimi spolupracuji na své spáse?

Lidé často vidí ve knězi manažera farnosti, který zařídí opravy či farní akce, chtějí po něm pěkné křtiny, krásnou svatbu, důstojný pohřeb. Jsou to všechno důležité věci, ale to nejdůležitější, proč Ježíš kněžství ustanovil, je doprovázení duší. A to zvláště ve svátosti smíření a ve slavení eucharistie. Tam máme skrze službu kněze Bohu odevzdat své hříchy (zlo, které jsem vykonal), zranění (zlo, kterým mi ublížili druzí lidé), nemoci (mezi nemoci duše patří například lenost, závist, hněv, mstivost, žárlivost, pýcha, různé neřesti a slabosti, se kterými musím bojovat), útoky zlých duchů (různá pokušení). Svátosti smíření a eucharistie jsou mimořádná setkání s Boží mocí, kde se zbavujeme nejrůznějšího zla a probouzíme se k novému životu s Bohem.

Ježíš nás nazývá ovečkami. Skleslými a vysílenými. A to někdy skutečně jsme. Co s tím uděláme? Vyhradíme si čas na duchovní pastvu? Na duchovní obnovu, cvičení, v klidu a upřímně prožitou svátost smíření?

Má-li nás Boží moc skrytá ve svátostech uzdravit a znovuzrodit, je potřeba jí otevřít celé své srdce.

Nesmíme se spokojit
(1) s povrchním,
(2) formálním či
(3) „svátečním“ vykonáním zpovědi.

(1) Je potřeba v ní odevzdat Pánu to, co nás skutečně trápí a ohrožuje. Neustrnout na nějakém zažitém vyznání. Připravit se na to zpytováním svědomí.
(2) Někdy chceme splnit povinnost tak, aby to „nebolelo“, u někoho, kdo mě nezná. Ale je dobré mít zpovědníka, který mě zná, který mi může pomoci odhalit, co si sám neuvědomuji.
(3) Je třeba neodkládat řešení problémů, protože čím později přijdeme, tím náročnější je proces osvobozování a uzdravování. Svátost smíření i eucharistie mají obrovskou moc uzdravovat a osvobozovat, ale není to jako mávnutí kouzelného proutku. Je potřeba je přijímat pravidelně a po celý život. Jako se pravidelně umýváme, máme pravidelně pečovat i o svou duši.

Možná si říkáte: „Vždyť to není nic nového.“ Ano, všechno, o čem tu mluvíme, jsou staré známé věci. A přesto se jimi lidé málo řídí. Proč? Na jedné horské stezce v Andách docházelo k tragickým nehodám a událostem. Zřídili tedy placené průvodce, ale situace se nelepšila. Pak někoho napadlo: „Možná na jejich služby nemají lidé peníze.“ Tak zavedli službu průvodců zdarma. Ale lidé ani pak nezačali jejich služeb využívat. Dělali proto průzkum, proč tomu tak je. A zjistili, že lidé nechtějí průvodce, protože by je po cestě museli poslouchat. A to se jim nelíbilo. I dnešní doba má heslo „svoboda“. Není tím ale myšlena ta, kterou nám dal Bůh, ale: budu si dělat co mě napadne, i kdyby mě to mělo zničit. Je to nemoudrost, ale mnoho lidí jí podléhá.

A jak jsme na tom my? Dokážeme přijmout radu? Dokážeme o ni poprosit? Dokážeme ji vyhledat? Je velmi krátkozraké odmítat Boží rady a vedení Ducha Svatého, jež přichází skrze službu kněze. Žijeme ve světě, který nám klade ne cestu spásy jednu překážku za druhou, je plný nebezpečných pastí od zlého ducha, které nemůžeme zvládnout vlastními silami. Ale Bůh nabízí svou pomoc, vedení Duchem Svatým, oporu Krista – dobrého pastýře. Takto můžeme dojít do cíle.