Jízda králů

Text k zamyšlení u příležitosti 9. neděle v mezidobí | 29. května 2016

V posledních dnech se v naší obci koná hned několik průvodů. Jeden prošel o slavnosti Božího Těla mezi našimi příbytky, kdy jsme si nejen připomínali Boží přítomnost mezi námi skrze eucharistii, ale také jsme vyprošovali požehnání. Druhý průvod projde (dnes) vlčnovskými ulicemi – to bude ten jízdokrálový, historicky spojený se svatodušními svátky. Pak nás čeká ještě jeden, ne tak velký, ale nesmírně důležitý, kdy naše děti – prvokomunikanti přijmou první zodpovědnost za svůj život – věčný život.

Přijměme tedy obraz průvodu – toho jízdokrálového – jako symbol, který nám může leccos připomenout. Středem pozornosti je král s růží v ústech. Ta je připomínkou toho, že jeho cesta byla nebezpečná a že v ní šlo o život. I nám připomíná pravdu, na kterou dnes lidé neradi myslí. Jsme na tomto světě jako poutníci směřující k věčnosti. Ale na té to cestě nám hrozí mnohá nebezpečí. A mezi nimi nebezpečí největší – že svého cíle nedosáhneme, že o život věčný přijdeme.

Král se musí udržet v sedle a nastrojený dojet až do cíle bez toho, že by promluvil. I zde můžeme vidět duchovní obraz člověka, který se v životě nechá nést vírou a svátostmi, ozdobí svůj život ctnostmi a dobrem a splní své úkoly, naplní poslání, které na tomto světě má.

Až budeme tedy sledovat jedoucího krále, můžeme si položit otázku: V jakém stavu je ten „můj koník“. V jakém stavu je to, co mě nese: má víra, můj svátostný život, který mi má pomoci dosáhnout cíle, o němž nevím, jak je daleko? Jak jsem duchovně nastrojen: v jakém stavu je můj šat, mohou druzí na mne vidět spravedlivé, dobré a laskavé jednání? Naplňuji poslání, které mi určuje můj stav: jsem dobrým, vděčným, synem, dcerou, kamarádem či kamarádkou, přizval jsem Boha ke hledání svého povolání, jsem dobrým manželem, manželkou, rodičem? Jaký je můj životní styl, na kterých hodnotách stavím svůj život, nenechávám, aby mnou zmítal okolní svět?

Jedno krásné svědectví vypráví o muži, který na svých studijních cestách vždy navštívil svého přítele, starého, moudrého dominikána. Vždy byl okouzlen strohostí jeho pokoje: jedna místnost, která sloužila jako ložnice i pracovna, jedna skříň, knihovna, stůl, kříž, několik zbožných a rodinných obrázků, křeslo a lampa. To bylo všechno. Při jedné návštěvě si neodpustil poznámku: „Kde máte zbytek svých věcí?“ „To je všechno, vždyť kdybych přišel do tvého pokoje, také bych nenašel nic víc, než tvůj kufr,“ odpověděl starý dominikán. „Ano, jistě, ale koneckonců, já tudy jen projíždím.“ „To přece my všichni,“ odpověděl nezapomenutelným způsobem starý muž.

Všichni tímto světem jen projíždíme. A nemáme ve svých rukou, jak bude naše cesta dlouhá, ale jen my rozhodujeme, jaká tato cesta bude a jak dopadne. Moc nám všem, zvláště ročníku 1998, přeji, aby dopadla dobře.