Kdo viděl mne, viděl Otce

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční (Jan 14,1-12) | 10. května 2020

Kdo je Bůh? Jaký je Bůh? Kdo nám může dát odpověď? Ježíš říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce…“ Poznáváním Krista, poznáváme Boha jako takového. A my víme, že nás miluje, že mu nás opravdu hodně záleží. Vypráví o tom tento příběh.

Jednoho dne přišel k opatovi ke zpovědi velitel hasičů. Měl na srdci různé věci, ale nejvíce ho trápil jeden hřích. Zlobil se na nezodpovědné lidi. Jako třeba na člověka, který se rozhodl, že na své zahradě spálí staré listí a trávu. Pustil se do práce, ale najednou se zvedl vítr a oheň roznesl. Ten zasáhl jeho dřevník, chatku a kus hospodářského stavení. Když přijeli hasiči, které zavolali sousedé, už se nedalo nic zachránit. Velitel se po zásahu toho člověka ptal: „Proč jste nás nezavolal, dokud byl čas? Dokud byl oheň ještě malý?“ Zazněla obvyklá odpověď: „Já myslel, že to zvládnu sám.“ Hasič si povzdechl a pokračoval: „Otče opate, dvacet čtyři hodin jsme připraveni pomáhat lidem, a oni nás zavolají, až když je pozdě. Povězte mi, jak se na ně nemám zlobit?“ Na to opat pokýval hlavou a pravil: „Ani nevíte, jak vám Bůh rozumí. Také čeká dvacet čtyři hodin denně, aby nám pomáhal. A často se musí jen smutně dívat, jak mi o jeho pomoc nestojíme. Ale přesto nás nepřestává milovat a má s námi svatou trpělivost. A pro nás je důležité se tomu u něho učit. Kéž se vám to daří.“

Tolik příběh. Onoho velitele povzbuzoval v trpělivosti. Nám ale ukazuje něco mnohem důležitějšího. Totiž, že máme přicházet k Bohu se všemi svými starostmi a problémy, dokud jsou ještě malé. Dokud nám ještě nepřerostly přes hlavu. Ne že by Bůh nezvládl velké problémy, ale pro nás je to zbytečná zátěž.

Na to pak navazuje další důležitá věc. Když přijmeme pomoc od Boha, žádá si to i naši vděčnost. A vděčnost Bohu není nic jiného než mu nabídnout to, co máme. Tedy sami sebe. On nám je stále nablízku, nebojme se i my do jeho blízkosti přicházet.

Prožíváme teď květen – měsíc Panny Marie. Ta v jednom zjevení ukazuje svaté Kateřině Labouré zajímavý obraz. Měla na prstech drahokamy, přičemž z některých vyzařovali k zemi světelné paprsky a z jiných ne. Na dotaz Kateřiny, proč nezáří všechny, zazněla odpověď: „Mnoho drahokamů, které nezáří, jsou milosti, které jsou pro lidi připravené, ale nikdo o ně neprosí.“ A proto Panna Maria vždy na prvním místě vyzývá k modlitbě. Chce, abychom se otevřeli Bohu a vyzvedli si u něho poklady, které má pro nás připravené. Žijeme v době, kdy se mnozí lidé málo modlí, málo prosí a sami sebe tak ochuzují.

Proto třetí výzva dnešního dne je výzva k modlitbě. V evangeliích čteme, že se Ježíš věnoval jednotlivcům i tisícům lidí. Bůh nás volá, abychom s ním prožívali vztah jako jednotlivci i jako společenství. Přicházejme k němu denně v osobní modlitbě. Přicházejme k němu kdykoli je to možné ve společenství – jako církev. A to zvláště ve mši svaté.

Nejsme tu jen tak. Máme svůj domov v Božím království. Máme v nebi připravené místo. Kéž je to vidět i na našem životě.