Matka a hlava všech kostelů

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Posvěcení lateránské baziliky | 9. listopadu 2014

Jistá starší paní přišla ke knězi se zvláštním přáním: „Pane faráři, když zamknete kostel, vytahujte, prosím, ten starý kovaný klíč ze zámku hlavních dveří.“ „A proč?“ ptá se kněz. „Víte, když mě někdy dcera vezme domů, zastavíme se u kostela. A když je zavřený, dívám se do něj alespoň klíčovou dírkou. Vždy mne potěší, když mohu zavzpomínat na své dětství a mládí, které jsem v něm prožila.“ Při představě této paní, jak se sklání ke kostelní klíčové dírce, si můžeme uvědomit, jak je krásné mít takový vztah ke kostelu, kde se rodila a utvářela naše víra. My máme kostel vždy přes den alespoň v předsíni otevřen, abychom přicházeli nejen zavzpomínat, ale setkat se s tím, díky němuž máme toto místo setkávání.

A jako je pro nás významný tento náš kostel, kde je nám dobře, má své významné a důležité kostely i církev jako taková. Jedním z nich je právě Lateránská bazilika.

Dějiny tohoto chrámu jsou mimořádně zajímavé. Začínají na bitevním poli, kde 28. října roku 312 císař Konstantin porazil oddíly svého rivala Maxentia. Tradice vypráví, že noc před bitvou spatřil Konstantin ve snu kříž s nápisem In hoc signo vinces – V tomto znamení zvítězíš. Když druhého dne skutečně zvítězil, rozhodl se Konstantin vybudovat ve městě Římě baziliku zasvěcenou Kristu Spasiteli. Za místo stavby byla vybrána římská čtvrť Laterán. Podle ní má bazilika svůj název. Po období pronásledování církve, která se skrývala po domech, jeskyních a v katakombách, se zrodil první velký křesťanský chrám. Právem na svém průčelí nese nápis: Omnium urbis et orbis ecclesiarum mater et caput – Matka a hlava všech kostelů města (Říma) a světa.

Přes svůj mimořádný původ to neměla bazilika lehké. V průběhu dějin byla několikrát vyrabována, vyhořela, poškodilo ji zemětřesení i úder blesku. Přesto byla vždy obnovena. Deset století – tisíc let sloužila jako hlavní papežský kostel. Konalo se v ní pět církevních sněmů. Nejdůležitější, svolaný Inocencem III., definoval dogma o transsubstanciaci (přepodstatnění) a definitivně potvrdil víru v reálnou přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti.

Před bazilikou stojí socha svatého Františka, který k Lateránu zvedá ruce. Připomíná sen papeže Inocence III., kterému se zdálo, že sv. František opravuje praskající Lateránskou baziliku. Ta byla symbolem církve, kterou ve středověku František svým příkladem hluboce proměnil a posvětil.

A tento obraz osamělého člověka stojícího před kolosální stavbou je důležitým poselstvím.

Někdy si říkáme: „Jak já mohu změnit církev?“ Odpověď nám dává Františkova socha před bazilikou. Mohu ji změnit velmi podstatně. V prorockém snu byla bazilika symbolem církve, tak jako je symbolem církve každý kostel. Církev, podobně jako Lateránská basilika, má na jednu stranu vydávat svědectví o Kristově velikosti a slávě, na druhou stranu musíme čelit neustálým útokům zla. A zde záleží na životě každého z nás. Mohu stavbu církve likvidovat nebo obnovovat, hanit či zdobit. A tímto má každý velkou příležitost přispět k tomu, aby byla církev svatější a krásnější.