Milost a zásluha

Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí | 18. září 2011

Můžeme si u Boha něco zasloužit? Dá se s Bohem obchodovat? Víra nám říká, že ne. Přesto se o to pokoušíme. Proto nám Pán Ježíš zanechal podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16).

Ráno najme jedny dělníky, druhé pak během dne a další až navečer. Všem přitom zaplatí stejnou odměnu. Toto podobenství připadá některým lidem podivné. Proč ti, kteří poctivě pracují celý den, dostanou stejnou odměnu jako ti, kteří pracují jen hodinu? Je to spravedlivé? Proč nám to Ježíš říká? Tyto otázky napadají každého, kdo se na celý příběh dívá očima těch, kdo celý den tvrdě pracují na vinici. Namáhají se, lopotí se… ale zároveň mají radost z toho, že dělají něco dobrého v naději, že večer dostanou spravedlivou odměnu. Ví, že pak přijdou domů a budou se moci pochlubit: „Dnes jsem celý den užitečně pracoval a mám mzdu, která nám zajistí živobytí.“

Pak jsou tu ale ti, kteří celý den stojí na tržišti. Zdánlivě nic nedělají, jen postávají. Každý poctivý člověk však ví, jaké je to břímě, když nemůžete sehnat práci. „Co řeknu večer rodině, až se bude ptát, co jsem dělal? Z čeho nakrmím děti, když nebudu mít peníze? Co si počneme?“ Takové trápení určitě nikomu nezávidíme.

Bůh vidí do srdce a mysli každého člověka. Vidí, že jeden pracuje, celý den, ale také má celý den radost a naději. Je spokojený, protože má práci a dostane odměnu. A stejně vidí i druhého člověka, který sice pracuje jen jedinou hodinu, ale celý den prožil v trápení a nejistotě. Co z toho je horší? Jen Bůh sám může posoudit, proč takový člověk nepřišel na vinici dřív. Zda je to proto, že se k němu nedostalo pozvání nebo jej sám odmítal až do poslední chvíle.

Práce je v našem podobenství dar i odměna. Člověk ji dostal a může se z ní radovat. Na to je dobré stále myslet. Být na vinici – mít možnost pracovat – přijmout pozvání je tedy samo o sobě odměnou. Povolání k „práci na vinici“ znamená povolání k životu s Bohem. Tento život přináší jednotnou odměnu – věčný, šťastný život v nebi.

Z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že si šťastnou věčnost nemůžeme zasloužit tím, co vykonáme, ale tím že ji přijmeme jako dar. Proč tedy církev hovoří o zásluhách? Máme-li dobře rozumět „zásluhám“, nesmíme o nich přemýšlet obchodně. Ten člověk dělá hodně dobrých skutků, zaslouží si nebe a jiný dělá samé hříchy – zaslouží si zavržení. Jak tedy uvažovat o zásluhách? S pokorou a vděčností. Spásu a Boží dary si nemůžeme zasloužit, ale můžeme za ni (a za ně) děkovat. Každý den, každou hodinu a minutu svého života.

Když dáme dítěti dárek a vidíme, že z něho má radost, je to pro nás nejlepší poděkování. A když vidíme, že si ho váží a žije s ním, rádi mu dáme další dar. Jeho bezelstná radost povzbuzuje naši štědrost. A podobně si to můžeme představit u Boha. On nám dal různé dary, které si nijak nezasloužíme. Život, zdraví, nadání, víru, lásku… Když je radostně přijmeme a budeme je prožívat naplno, otvíráme se jeho další pomoci a podpoře.

Jedinou zásluhu, kterou můžeme Bohu dát, je naše radost a vděk, za přijetí všech darů. Za to, že jsme dostali pozvaní pracovat na vinici a že jsme jej mohli přijat. Za to, že nestojíme bez užitku, ale můžeme už nyní s Bohem spolupracovat na jeho království, kde jednou, jak věříme, budeme zakoušet věčnost.